Stížností na soudy neubývá, plynulost řízení není zaručena

Dlouhodobá neměnná situace v soudnictví a opakující se stížnosti vedly k vydání  publikace Státní správa soudů, která shrnuje poznatky posledních několika let. Jejím cílem je představit pohled ochránce na činnost orgánů státní správy, tedy na to, jak mohou svou dohledovou činností přispívat k naplnění práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Do vlastního rozhodování soudů však ochránce nesmí žádným způsobem zasahovat.

Orgány státní správy soudů zajišťují výkon soudnictví po stránce personální, organizační, hospodářské, dohlíží na plynulost soudních řízení a vyřizují stížnosti. Rolí ochránce je zkoumat, zda předsedové a místopředsedové soudů tuto činnost řádně vykonávají. Typicky tedy ochránce prověřuje, jak předseda či místopředseda soudu vyřídil stížnost na průtahy v řízení nebo na nevhodné chování soudních osob.

Pro snadnější pochopení sborník všechna témata přibližuje i popisem konkrétních případů, kterými se ochránce zabýval.

Nejsou průtahy jako průtahy

Každý rok se na ochránkyni obrátí téměř 250 lidí se stížnostmi zejména na průtahy v soudních řízeních nebo na nevhodné chování soudních osob. „Toto číslo se může zdát malé v porovnání s tisíci soudních řízení, ale je třeba si uvědomit, že stížnosti k veřejnému ochránci práv představují vždy pouhý zlomek ilustrující obecný problém, s nímž se potýkají lidé v celé republice,“ upozorňuje veřejná ochránkyně práv.

Z pohledu ochránce stojí za průtahy nejčastěji čtyři důvody – obstrukční jednání účastníků řízení, nesprávná procesní strategie soudce (např. zbytečné úkony), prodlevy způsobené zapůjčováním spisů mezi soudy a konečně průtahy způsobené personálními problémy a přetížeností soudu. „Organizovat soudnictví a řešit přetíženost soudů je věcí státu. Nedostatky proto nemohou jít k tíži občanů, kteří právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době,“ vysvětluje zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček, kterého ochránkyně touto agendou pověřila, a dodává, že ostatní příčiny průtahů musí odstraňovat samy soudy. Obstrukčnímu jednání je možné bránit například i ukládáním pořádkové pokuty, k průtahům při zapůjčování spisů zase nemusí docházet, pokud by soud pořídil kopie nezbytné části spisu apod. Předseda a místopředseda soudu, musí průběžně dohlížet na to, aby v řízeních nedocházelo k průtahům a dohlížet na úroveň soudních jednání. V rámci dohledových oprávnění mohou také provádět prověrky soudních spisů.

Péče soudu o nezletilé

Veřejná ochránkyně práv i její zástupce se shodují v tom, že zvlášť závažné dopady mají průtahy v řízeních, v nichž se rozhoduje o osudech nezletilých dětí. Čas v nich hraje zásadní roli a pozdní rozhodnutí může mít závažné a nevratné důsledky pro další život dítěte i příbuzných. Ilustrovat to lze na případu, ve kterém soud o svěření do péče rozhodoval téměř tři roky. Nakonec dítě svěřil rodině, v níž do té doby žilo v předpěstounské péči, s odůvodněním, že si na ně za dobu soudního řízení zvyklo.

Obdobně v jiném případu soud rozhodoval o nezrušitelném osvojení tři a půl roku. Dítě vyrůstalo v rodině budoucích osvojitelů, a přestože o něj matka projevovala zájem, soud nečinil kroky k rozhodnutí, zda je osvojení namístě. Návrh na osvojení soud zamítl a rozhodl ve prospěch biologické matky. Nepřiměřenou délkou řízení došlo k mimořádnému zásahu do života dítěte, biologické matky a rovněž do života možných osvojitelů.

„Jsem přesvědčena, že předsedové soudů musí mít na zřeteli zvýšený zájem na rychlosti soudního rozhodování ve věcech péče o nezletilé a apelovat na soudce, aby se nedopouštěli procesních chyb, které prodlouží soudní řízení,“ konstatuje veřejná ochránkyně práv. Opakovaně se totiž setkává s případy, kdy soud několik měsíců a dokonce i let řeší pouze otázku místní příslušnosti! Předseda soudu by měl aktivně sledovat dlouhotrvající řízení, provádět pravidelnou kontrolu spisů a reagovat na případnou dlouhodobou pracovní neschopnost soudce změnou rozvrhu práce.

Průtahy někdy způsobují také znalci

V řadě případů jsou průtahy v soudních řízeních způsobeny znalci, kteří nedodrží lhůty pro vyhotovení znaleckého posudku. Soud by měl se znalcem předem projednat, jestli je schopen v zamýšlené lhůtě posudek vypracovat a oslovit případně jiného znalce. To se však neděje.

„V řadě případů stále postrádám aktivní přístup soudů ke znalci. Zpracování znaleckých posudků je totiž téměř vždy spojeno se zasláním spisu znalci. Po dobu, kdy má znalec spis u sebe, nemůže soud pokračovat v řízení. Soudci by si tedy měli ověřovat, jestli je znalec schopen posudek zpracovat ve lhůtě a vymáhat ho,“ konstatuje zástupce veřejné ochránkyně práv s tím, že se naopak setkává s případy, kdy soud lhůtu pro vypracování posudku opakovaně prodlužuje a jeho dodání pouze urguje, což je nepřijatelné. V jednom z šetřených případů obdržel soud znalecký posudek až po dvou letech. Teprve po upozornění ochránce se soud začal zabývat otázkou správního deliktu znalce.

Pokud přitom není lhůta dodržena nebo je posudek nekvalitní, může soud snížit odměnu znalce až na polovinu a v závažných případech může odměnu zcela odepřít. Soud také může znalci uložit pořádkovou pokutu, pokud nedodrží lhůtu pro odevzdání posudku. Je rovněž správnou praxí, když soudce nebo předseda soudu podají podnět poukazující na závadové jednání znalce předsedovi krajského soudu, který ho jmenoval. Ten pak může ve správním řízení zvážit odpovídající postih.

Průtahy na straně znalců se považují za průtahy v soudním řízení. V konečném důsledku za ně tedy odpovídá stát, který nezajistil, že se účastníci řízení nedočkali vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Nevhodné chování soudců

Přes dvacet stížností ročně obdrží ochránkyně na nevhodné chování soudních osob a na narušení důstojnosti řízení. Poměrně závažný je přitom fakt, že ještě v roce 2012 si na nevhodné chování soudců ochránci stěžovali jen dva lidé.

Soudce by se měl vždy vyvarovat jednání, které by ohrožovalo důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování. Je opět úkolem předsedů a místopředsedů soudů, aby se zabývali stížnostmi na chování soudců a případně z výsledku vyvodili důsledky, a to dle intenzity porušení i v podobě zahájení kárného řízení.

Důvody stížností ochránkyni zahrnují účast veřejnosti v soudní síni, zjišťování totožnosti veřejnosti nebo omezování možnosti pořizovat zvukový či audiovizuální záznam z jednání.

Jeden ze stěžovatelů například namítal, že soudce požadoval, aby se mu představil a sdělil, zda je v daném řízení navržen jako svědek. Vše pak nadiktoval do protokolu.

Podle ochránce se soudce může vhodným způsobem dotazovat přítomných na jejich status, protože má právo zajistit, aby dosud nevyslechnutý svědek nebyl přítomen jednání. Upozornil však, že soudce nemůže zástupce veřejnosti nutit ke sdělení svého jména a příjmení nebo jiných identifikačních údajů, žádat předložení občanského průkazu a při odmítnutí ho dokonce vykázat ze soudní síně. Pro účely protokolu postačí obecné sdělení, že je někdo zástupcem veřejnosti. Zaprotokolování dobrovolně sděleného jména je však v pořádku.

Ochránce se však setkal i s případem, kdy soudkyně do protokolu podrobně diktovala popis přítomných osob. Dotčenými osobami to může být vnímáno jako nepříjemné a ponižující. Podle ochránce tím soudkyně překročila mez zákonnosti a vhodnosti.

Veřejnost jednání umožňuje kontrolu řádného výkonu soudnictví a umožňuje veřejnosti přesvědčit se o tom, že soudce nejedná pod viditelným dohledem či nátlakem. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze proto pořizovat i zvukové záznamy. Pouze v případě, kdyby způsob pořizování záznamu mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může být zakázán.

Názor soudu vyšší instance je závazný

Soudcovská nezávislost dává soudci volnost při utváření právního názoru. Ochránce se však zabýval otázkou, zda je možné vyvozovat vůči soudci důsledky, když se později ukáže, že byl jeho právní názor nesprávný.

„Postihovat soudce za právní názor je nepřípustné, ale jiná situace nastane, pokud soudce opakovaně nerespektuje závazný právní názor instančně vyššího soudu a trvá na svém. Tím by zcela popřel smysl opravných prostředků,“ upozorňuje ochránkyně. Podle ní by tak soudce mohl ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování. Pokud by nerespektoval jasně formulovaný právní názor vyššího soudu, vyvolal by pochybnosti o své erudici, nestrannosti a nezávislosti.

Jak se bránit proti průtahům

Je třeba mít především na paměti, že stížnost předsedovi soudu ani následně veřejné ochránkyni práv nevede k přezkoumání nezávislého rozhodování soudu.

Pokud se někdo domnívá, že v soudním řízení dochází k průtahům, má dvě možnosti řešení: stížnost předsedovi soudu na průtahy nebo návrh na určení lhůty k provedení konkrétního procesního úkonu.

Na vyřízení stížnosti na průtahy v řízení má předseda soudu měsíc od doručení a měl by stěžovateli sdělit, jestli jeho stížnost považuje za důvodnou, částečně důvodnou nebo nedůvodnou. Pokud je alespoň částečně důvodná, musí předseda přijmout opatření k nápravě. Protože jsou průtahy v soudním řízení nesprávným úředním postupem, je možné za ně žádat po státu (prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti) odškodnění.

Z návrhu na určení lhůty musí být zřejmé, v čem podle navrhovatele spočívají průtahy, a rovněž musí být uvedeno, jaký konkrétní úkon má být proveden (např. nařízení jednání apod.). Soud může buď do 30 dnů provést všechny procesní úkony, v nichž podle navrhovatele dochází k prodlení, nebo návrh postoupí nadřízenému soudu.