Společnost zatím neumí vnímat potřeby lidí se zdravotním postižením

„Být osobou se zdravotním postižením znamená potýkat se od dětství s nejrůznějšími problémy, překážkami a omezeními. Začíná to zhoršeným přístupem ke vzdělání, omezením volnosti pohybu, ať už jde o nedostatečnou přístupnost objektů, nebo o využívání veřejné dopravy, postupně se přidávají obtíže při hledání zaměstnání a bydlení, omezené možností trávení volného času a spousta dalších potíží,“ vypočítává veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová a dodává: „Nesmíme zapomínat ani na potíže rodičů pečujících o dítě se zdravotním postižením při hledání zaměstnání apod. To vše ovlivňuje, a mnohdy negativně, život celé rodiny a její sociální status.“

Stížnosti a dotazy lidí se zdravotním postižením tvoří nezanedbatelnou část podnětů, kterými se veřejná ochránkyně práv zabývá. Nejčastěji se týkají sociálního zabezpečení, zejména invalidních důchodů. Počet těchto podnětů výrazně stoupá a opakují se v nich výhrady ke způsobu posouzení zdravotního stavu a ke stanovení data vzniku invalidity, což má obojí vliv na přiznání a výši invalidního důchodu. Podobné je to u stížností týkajících se příspěvku na péči.

Řadu osob se zdravotním postižením stále trápí nedostatečná přístupnost staveb a dopravy. Nejde přitom jen o ně – bezbariérové přístupy jsou důležité i pro další skupiny občanů, jako jsou rodiče s kočárkem, starší lidé se sníženou pohyblivostí apod. Chybí vyhrazená parkovací místa pro lidi se zdravotním postižením. Obce je často odmítají z důvodu celkového nedostatku parkovacích míst, ale někdy chybně i z obavy, aby osoby se zdravotním postižením nezvýhodňovaly před ostatními. Podle poznatků ochránkyně se lidé se zdravotním postižením, které doprovází asistenční pes, stále setkávají s problémy v dopravě. Kvůli asistenčnímu psovi jim bývá znemožněn přístup do zdravotnických zařízení, lázní či hotelů. Ochránkyně proto doporučila vládě vydání zákona, který by upravil některá práva osob se zdravotním postižením v doprovodu psa se speciálním výcvikem. Vláda doporučení vyslyšela a uložila ministryni práce a sociálních věcí zákon vypracovat. Měl by především vymezit prostory, do kterých mají osoby v doprovodu vodicích a asistenčních psů přístup (např. budovy úřadů, soudů, bank, kulturních zařízení apod.), a upravit status a podmínky výcviku těchto psů.

Nejčastěji namítaným důvodem diskriminace podle antidiskriminačního zákona je právě zdravotní postižení. V loňském roce se na ochránkyni obrátilo s tímto problémem 104 osob. Za posledních pět let jde o nárůst o více než 100%, což svědčí o tom, že lidé se zdravotním postižením mají větší povědomí o působení veřejného ochránce práv v oblasti rovného zacházení.

Společnost často vnímá osoby se zdravotním postižením jako méně schopné, méně výkonné. Do začátku letošního roku se to projevovalo například i různou výší minimální mzdy. Protože ochránkyně vyčerpala všechny možnosti, jak věc napravit, obrátila se na Ústavní soud s návrhem, aby jako diskriminační zrušil ustanovení nařízení vlády, které dvojí sazbu umožňovalo. Ústavní soud nakonec řízení zastavil, protože vláda sazby od roku 2017 sjednotila. Pro všechny dnes platí minimální mzda pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin buď 66 Kč za hodinu, nebo 11 000 Kč za měsíc.

Ani naše školství není vždy připraveno na studenty se zdravotním postižením a nejde přitom jen o nepřístupnost některých budov, ale také o nedostatek asistentů a tlumočníků.

Chybí tlumočníci znakového jazyka

Lidé se zdravotním postižením se s diskriminací ve vzdělávání setkávají častěji až na vyšším stupni, tj. na středních a vysokých školách. Narážejí především na nedostatečnou přípravu škol na osoby se zdravotním postižením.

Ve složité situaci jsou například i rodiny se sluchově postiženými dětmi, pokud jde o vzdělávání. Ve školách totiž chybí tlumočníci českého znakového jazyka. Nejde přitom pouze o školy hlavního vzdělávacího proudu, tlumočníci v řadě případů chybí i ve školách, které jsou primárně zaměřené na vzdělávání žáků se sluchovým postižením. Neslyšící a hluchoslepí žáci středních a vyšších odborných škol mají právo na bezplatné tlumočnické služby. Školy ale zpravidla vůbec nejsou schopny tlumočníka zajistit a financovat, takže výběr oborů je pro žáky se sluchovým postižením jen velmi omezený.

Důvodem je i celkově nízký počet tlumočníků českého znakového jazyka. V České republice jich je až třicetkrát méně, než je tomu v jiných vyspělých zemích. Na jednoho tlumočníka u nás připadá přes 140 klientů. Nedostižným vzorem i pro evropské země je v tomto směru USA, kde na jednoho tlumočníka připadá 4-5 klientů.

Situace je o to složitější, že neexistuje referenční rámec pro český znakový jazyk, který by, podobně jako je tomu u cizích jazyků, zavedl systém pro hodnocení a porovnávání úrovně znalostí. V tuto chvíli tak nelze ověřovat úroveň tlumočníků i učitelů českého znakového jazyka a rozdíly mohou být značné. Ze stejného důvodu je také obtížné vytvořit předpis, který by upravil obsah a rozsah bezplatných kurzů pro rodiče dětí se sluchovým postižením. Z hlediska potřeb neslyšícího dítěte je totiž nutné, aby rodič získal co nejdříve po stanovení diagnózy dítěte takovou úroveň znalostí, která mu umožní s dítětem komunikovat, podpořit ho a napomáhat jeho rozvoji. K tomu je však rovněž nutné, aby kurzy vedli lektoři s dostatečnou úrovní znalostí, což nyní nelze ověřit.

Ministerstvo školství už přislíbilo, že na vytvoření referenčního rámce pro český znakový jazyk začne ve spolupráci s odborníky co nejdřív pracovat.

K pozitivnímu posunu by mělo dojít i v případě vysokých škol. Na doporučení ochránkyně připravuje MŠMT vyhlášku, která by stanovila pravidla a financování tlumočení českého znakového jazyka na vysokých školách. Platit by měla od 1. září 2017.

„Pro studenty se sluchovým postižením je vysokoškolské studium jen omezeně dostupné. Absolventi by přitom mohli učit děti se smyslovým postižením na nižších stupních. Vyřešil by se tím problém nedostatku kvalitních učitelů se znalostí znakového jazyka,“ vysvětluje veřejná ochránkyně práv.

Nedostatek tlumočníků českého znakového jazyka se projevuje i jinde než ve školách. Neslyšící mají právo na tlumočníka i při návštěvách lékaře, vyřizování úředních záležitostí apod. Problém však je dobrého tlumočníka sehnat.

Právo na rovné zacházení vyžaduje aktivní přístup

Řada organizací i lidí si stále neuvědomují, že mají vůči osobám s postižením aktivní povinnost přijímat tzv. přiměřená opatření. Pokud na to zapomínají anebo vědomě svou povinnost opomíjejí, diskriminují. O jaké situace se může jednat?

• Vyhrazené parkování

Držitel průkazu ZTP s kombinovanými zdravotními problémy požádal o zřízení vyhrazeného parkování v místě bydliště. Přestože doložil faktické problémy s pohybem (neujde víc než 150m) a nutnost blízkého parkování, město jako vlastník komunikace se zřízením vyhrazeného místa nesouhlasilo. Ochránkyně upozornila, že komunikace je službou veřejnosti a město proto musí vůči osobám se zdravotním postižením přijímat přiměřená opatření. U každé žádosti proto musí zvážit, jestli zřízení vyhrazeného parkovacího místa představuje nepřiměřené zatížení v porovnání s mírou užitku, jakou by mělo pro žadatele. Protože se v okolí nacházelo několik parkovišť, nemělo by v tomto případě zřízení vyhrazeného parkování vážnější dopad na celkovou situaci s parkováním v dané lokalitě. Město na doporučení ochránkyně přehodnotilo svůj postoj a vydalo stěžovateli souhlas se zřízením vyhrazeného parkování.

• Titulky u zpravodajství ze zahraničí

Česká televize u zpravodajství ze zahraničí, kde se mluví cizím jazykem, používá pouze české titulky. To nevyhovuje nevidomým a slabozrakým lidem. Přáli by si, aby Česká televize zajistila také mluvený český překlad, jako tomu bylo dříve. Doporučili jsme České televizi, aby se vrátila k dřívější praxi. Zatím se tak nestalo. Česká televize ale přislíbila spolupracovat s organizací, která hají práva nevidomých a slabozrakých, na zlepšení audiopopisu reportáží. V diskuzi o přístupnosti zpravodajství proto budeme pokračovat i v roce 2017.

• Videotelefon

To, co je pro zdravého člověka drobností, může být pro člověka se zdravotním postižením otázkou vlastní bezpečnosti. Příkladem je domovní zvonek.

Bytové družstvo odmítlo instalovat videotelefon neslyšící člence, přestože to v rámci rekonstrukce systému domovních zvonků není nijak nákladné. Videotelefon by pro neslyšící členku družstva plnil stejnou funkci, jak pro slyšícího člena audiotelefon. Bytové družstvo jí však proplatilo pouze obnovení již používané světelné signalizace s odůvodněním, že pořízením videotelefonu by jí nepřiměřeně zvýhodnili proti ostatním, kterým musí stačit audiotelefon. Stěžovatelka namítala, že ze světelné signalizace sice zjistí, že zvonek zvoní, ale nepozná, kdo zvoní a komu otevírá. Oproti slyšícím členům družstva je tak i se světelnou signalizací výrazně znevýhodněna. Družstvo však jiné řešení odmítlo a stěžovatelka zvažuje žalobu.

• Bezbariérový byt

Obec odmítla klientovi domu s pečovatelskou službou, který nemůže chodit do schodů, vyměnit stávající byt za bezbariérový, přestože ho měla k dispozici. Pro tento postup neměla přesvědčivé odůvodnění. Po zprávě ochránkyně přistoupila obec na jednání a řešení v podobě výměny bytu je na dobré cestě.