Dlouhodobé problémy v památkové péči ohrožují kulturní bohatství České republiky

Od roku 2007 ochránce opakovaně upozorňuje na zásadní nedostatky v oblasti památkové péče a na nutnost legislativních změn. Poslanecké sněmovně v minulých letech pravidelně předkládal doporučení týkající se nejpalčivějších problémů, které je nutné vyřešit. Po celé tyto roky Ministerstvo kultury ochránce ujišťovalo, že na řešení nerezignovalo a že jeho doporučení budou zohledněna v novém zákoně o památkové péči. Návrh zákona však až dosud nebyl zpracován. V mezičase sice došlo k několika novelizacím stávajícího zákona, ovšem ty řešily jiné dílčí problémy a připomínky ochránce nebyly nikdy zohledněny s tím, že budou zahrnuty do návrhu nového zákona. Zástupkyně veřejného ochránce práv věří, že současné vedení Ministerstva kultury bude příznivěji nakloněno dlouholetým doporučením ochránce a skutečně začne s přípravou nového zákona o památkové péči, nebo se problémy, na něž ochránce opakovaně poukazuje, pokusí řešit dílčí novelou. V nejbližší možné době se zástupkyně ochránce chce setkat s novou ministryní kultury a osobně s ní projednat nejzávažnější problémy a také některé konkrétní případy. Pokud by totiž nemělo k legislativní změně dojít, obává se zástupkyně ochránce, že některé památky nebudou chráněny, bude pokračovat jejich devastace a Česká republika o část svého kulturního bohatství přijde.

Za obzvlášť naléhavou považuje zástupkyně ochránce nutnost vyřešit dlouhodobě chybějící finanční kompenzace vlastníkům nemovitostí nacházejících se na území památkových rezervací a zón za omezení jejich vlastnického práva. Ani přes opakovaná doporučení ochránce nebylo dosud odstraněno nerovné postavení vlastníků objektů v památkových rezervacích či zónách oproti vlastníkům památek. Majitelé kulturních památek mají ze zákona právo na poskytnutí příspěvku na obnovu a zachování historických hodnot těchto staveb, zatímco vlastníci objektů, které se nacházejí v památkových rezervacích, ale samy o sobě nejsou památkami, nemají nárok na nic. Na druhou stranu je jejich vlastnické právo omezeno povinností respektovat požadavky orgánů památkové péče. Již v srpnu 2010 Ministerstvo kultury ujistilo zástupkyni ochránce, že v souladu s programovým prohlášením vlády zpracuje a předloží vládě legislativní opatření, která zmírní dopady omezení vlastnických práv majitelům nemovitostí v památkových zónách, ale až dosud se tak nestalo. Podle zástupkyně ochránce by mělo být zájmem státu, aby finanční prostředky na ochranu památkových zón a rezervací sloužily právě k ochraně jednotlivých objektů, tedy aby byly poskytovány vlastníkům staveb. Omezení vlastnického práva je v konečném důsledku stejné, ať už jde o vlastníky kulturních památek, nebo objektů v památkových rezervacích.

Přetrvává rov něž dvoukolejnost ochrany památkové péče, kdy vedle sebe existují dvě samostatné instituce – památkové ústavy a památkové úřady, které v mnoha případech nahlížejí zcela rozdílně na stavební záměry a na způsob péče o památky.

K nedostatkům na legislativní úrovni se však připojuje i častá neúčinnost ochrany památek, jejichž vlastníci zanedbávají své povinnosti pečovat o ně. Zástupkyně ochránce opakovaně zjišťuje, že orgány státní památkové péče nevyužívají svých pravomocí a nejsou důsledné v postupu proti takovým vlastníkům. Orgány státní památkové péče jsou v řadě případů nečinné, nesledují, zda a jak vlastník plní povinnosti vůči památkově chráněnému objektu a důsledně nevymáhají pravomocně uložené povinnosti. Prakticky vůbec není využíván institut náhradního výkonu opatření uložených ze strany orgánů státní památkové péče. Kamenem úrazu a nečinnosti jsou v tomto případě finanční zdroje na provedení potřebných záchranných prací. Jedná se totiž o opatření s významným dopadem na finanční rozpočet úřadu, resp. státu. Důsledkem tohoto stavu jsou však potom alarmující případy, jako například odstranění kulturní památky Zimní stadion Štvanice v Praze aj. 

Nezájem vlastníka i nájemce a nečinnost magistrátu vedly k demolici stadionu Štvanice

V případě demolice památkově chráněného zimního stadionu na Štvanici, jehož vlastníkem bylo hlavní město Praha, zcela selhaly kontrolní mechanismy zabezpečující ochranu a dohled státu nad památkově chráněnými stavbami. Havarijní stav, který vyústil v demolici, byl způsobem dlouhodobým zanedbáním péče a údržby jak ze strany vlastníka, tak i nájemce stavby, protože povinnost řádné péče a údržby památky ukládá zákon oběma. Nedostatečnou kontrolu plnění povinností vlastníka a uživatele památky, je podle zástupkyně ochránce třeba považovat za zásadní pochybení.

Velmi závažným zjištěním je podle zástupkyně ochránce skutečnost, že v daném případě jde o selhání památkové ochrany u objektu ve vlastnictví Hlavního města Prahy, kde se v podobě Magistrátu hl. m. Prahy v jednom úřadě sbíhá jak výkon samosprávy (vlastnictví a pronájem městského majetku), tak státní správy (orgán státní památkové péče). Z tohoto pohledu je pak ve vztahu k veřejnosti zcela neobhajitelné, že Magistrát na jednu stranu po jiných vlastnících vyžaduje plnění povinností plynoucích ze zákona o státní památkové péči a dokonce jim za jejich porušení uděluje pokuty, zatímco u Hl. města Prahy, jako vlastníka, plnění těch samých povinností zajistit nedokázal. Místo toho, aby šlo Hlavní město Praha příkladem dalším vlastníkům památkově chráněných objektů, samo připustilo devastaci vlastní nemovité kulturní památky. Není možné tolerovat nečinnosti ze strany Magistrátu hl. m. Prahy, jako vlastníka, ani s ohledem na skutečnost že magistrát nesouhlasil s prohlášením stavby za kulturní památku a v roce 2005 dokonce inicioval řízení o zrušení památkové ochrany.

Za zásadní lze považovat, že stavební úřad v řízení o neodkladném odstranění stavby nejednal s orgánem státní památkové péče jako s dotčeným orgánem, který měl v dané věci spolupracovat s příslušným pracovištěm Národního památkového ústavu. Přitom podle názoru zástupkyně ochránce si stavební úřad měl v daném řízení minimálně opatřit vyjádření orgánu státní památkové péče, a to před vydáním rozhodnutí, jež vedlo k demolici památkově chráněné stavby. Magistrát měl rovněž k dispozici odborný posudek, který uvažoval o dvou alternativách řešení havarijní situace – opravě a odstranění stavby – ovšem ani o něm Národní památkový ústav nebyl informován. 

Jestliže stát zřídil národní památkové ústavy jako odborné organizace zajišťující odbornou a metodickou pomoc vlastníkům památek a orgánům státní památkové péče a pověřil je vydáváním odborných vyjádření, měl magistrát Národní památkový ústav informovat o výsledku odborného posudku a vyžádat si jeho vyjádření. Zástupkyně ochránce je přesvědčena, že magistrát jako orgán památkové péče měl na základě posudku svolat jednání za účasti vlastníka stavby a Národního památkovému ústavu, kde by byl projednán další postup. Je zcela neakceptovatelné, aby se Národní památkový ústav dozvěděl o již probíhající demolici až z veřejných sdělovacích prostředků.

Nařízená demolice zimního stadionu Štvanice je podle zástupkyně ochránce dalším případem, kdy došlo k nevratnému zničení kulturní památky a nyní lze již jen zpětně poukázat na to, že orgány státu opět nevyvinuly dostatečné úsilí, aby tomu zabránily. 

Dvoukolejnost ochrany památkové péče

Znovu a znovu se zástupkyně ochránce setkává s případy, kdy dvě samostatné instituce ochrany památkové péče vydávají odlišná stanoviska ke stejnému stavebnímu záměru. Nejnovějším příkladem může být záměr zbourat Hotel Jalta na Václavském náměstí v Praze a nahradit ho novým polyfunkčním objektem. Národní památkový ústav vydal nesouhlasné vyjádření jak k záměru demolice, tak k umístění polyfunkčního objektu, které považuje za vyloučené. Magistrát hlavního města Prahy, jako orgán památkové péče krátce poté vydal naopak souhlasné závazné stanovisko, v němž jak demolici, tak novou stavbu označil za přípustnou. O nedůvěryhodnosti celého přístupu státní správy k ochraně památky svědčí i další vývoj případu, kdy Ministerstvo kultury v přezkumu zrušilo rozhodnutí Magistrátu o demolici a bývalý ministr kultury následně v rozkladu toto rozhodnutí ministerstva zrušil a přezkumné řízení zastavil.

Obdobným případem je i záměr demolice neorenesančního domu č.p. 1502 v Revoluční ulici v Praze 1, na jehož místě má být umístěna novostavba označovaná jako „Novomlýnská brána“. V tomto případě Národní památkový ústav sice označil demolici domu za přípustnou z hlediska státní památkové péče, nicméně umístění „Novomlýnské brány“ označil za záměr nevhodný. Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. města Prahy však následně vydal závazné stanovisko, v němž souhlasí jak s demolicí, tak i realizací navrhovaného záměru „Novomlýnské brány“. 

Podle zástupkyně ochránce je nezbytné, aby nový zákon buď sjednotil výkon památkové péče pod jednu instituci, nebo aby stanovisko Národního památkového ústavu jako odborné instituce státu k ochraně památkově chráněného objektu bylo závazné.

Když je vlastník nečinný, musí jednat stát na jeho náklady

Jestliže se vlastník o památkově chráněný objekt nestará, či se o něj z jakéhokoli důvodu nechce starat, musí orgány státní památkové péče v zájmu ochrany chráněné památky přistoupit k náhradnímu výkonu rozhodnutí, tj. zajistit nezbytnou péči k zachování památky a náklady pak po vlastníkovi vymáhat. V praxi však orgány státní památkové péče k tomuto kroku nepřistupují. Příkladem může být současný stav památkově chráněné usedlosti ve Strachoticích na Znojemsku.

Jestliže vlastník zanedbává své povinnosti plynoucí ze zákona o památkové péči a neudržuje památku v řádném stavebně technickém stavu, mohou mu orgány státní památkové péče ukládat pokuty, jejichž smyslem je, kromě sankce, přimět vlastníka k činnosti. Jestliže však ukládání pokut nevede ke kýženému výsledku, musí orgány státu přistoupit k náhradnímu výkonu rozhodnutí a provést nezbytné práce k ochraně památky na náklady vlastníka.

Zástupkyně veřejného ochránce práv si je vědoma finanční náročnosti péče o památkově chráněné objekty. Stát sice na obnovu památek vlastníkům přispívá, ovšem příspěvek může pokrýt jen část nákladů. I přesto však podle zástupkyně ochránce není možné, aby vlastníci rezignovali na své povinnosti vyplývající z vlastnictví kulturní památky z důvodu vysokých finančních nákladů a orgány státní památkové péče tomu nečinně přihlížely.

S ohledem na současný závadný stav objektu ve Strachoticích podali vlastníci Ministerstvu kultury žádost o zrušení památkové ochrany. Ministerstvo dosud nerozhodlo, zda usedlost zůstane památkově chráněnou stavbou či prohlášení nemovitou kulturní památkou zruší.