Evidence obyvatel s řadou otázek

Podle odhadu Českého statistického úřadu, který vychází z výsledků sčítání lidu, uskutečněného v roce 2011, má více než 10% obyvatel evidováno místo trvalého pobytu jinde, než bydlí. Potřebám veřejné správy (státu i územních samosprávných celků) by přitom odpovídalo, pokud by občan byl hlášen k trvalému pobytu v místě, kde se převážně zdržuje. Na tom se shodli účastníci kulatého stolu, který 12. března uspořádal veřejný ochránce práv k analýze praktických dopadů právní úpravy evidence obyvatel a nástinu možných legislativních řešení.

Přijetí nové právní úpravy v roce 2000 znamenalo upuštění od materiálního pojetí trvalého pobytu (místo, kde se občan trvale zdržuje) a zdůraznění pouze jeho evidenčního charakteru, což však nebylo hlavním důvodem změny právní úpravy. Tím bylo převedení agendy z policie na civilní úřady a stanovení zákonného podkladu pro fungování registru obyvatel. Po více než dvanácti letech od nabytí účinnosti zákona o evidenci obyvatel je zřejmé, že současná realita se od tehdejšího záměru zcela odchýlila. Nejlépe to ilustruje skutečnost, že je možné evidovat místo trvalého pobytu na adrese ohlašovny.

Počet občanů s trvalým pobytem na ohlašovnách narůstá a hlavní příčinou je obava z tzv. mobiliární exekuce. Občané přitom v tomto ohledu význam trvalého pobytu přeceňují, neboť exekutor může provádět úkony směřující k výkonu rozhodnutí kdekoliv, kde je majetek povinného, tj. nikoli automaticky tam, kde má evidováno místo trvalého pobytu, ale tam, kde bydlí a kde má věci.

Kulatého stolu se zúčastnili zástupci Ministerstva vnitra, Svazu měst a obcí, Českého statistického úřadu, Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, Úřadu pro ochranu osobních údajů, úředníci, kteří výkon agendy evidence obyvatel na úřadech přímo zajišťují, a rovněž poslanec Jeroným Tejc. Na projednávaných otázkách se však příliš neshodovali. Někteří účastníci varovali před radikálními změnami, podle jiných nelze naopak současný systém reformovat a bylo by třeba obnovit povinnost hlásit v určité lhůtě nové místo pobytu. Návrat k ohlašovacímu principu by podle nich nebyl porušením ústavně chráněné svobody pohybu a pobytu. Problémem však je, kdo by dodržování povinnosti hlásit nové místo pobytu v praxi kontroloval a postihoval.  

Jednoznačná shoda nepanovala ani v otázce, zda je správné, aby vlastník domu dával souhlas s přihlášením k pobytu. Někteří účastníci poukazovali na to, že obava nájemců z odmítavé reakce vlastníka je také jedním z důvodů, proč občané nehlásí místo pobytu tam, kde bydlí. Mezi účastníky kulatého stolu převážil názor, že vlastník by vztah občana ke státu a k obci neměl ovlivňovat, pouze by měl mít právo na informaci, kdo je na adrese jím vlastněného domu hlášen k pobytu. V diskuzi však zazněl i protiargument, že povinnost nájemce hlásit pronajímateli změny spolubydlících je, na rozdíl od stavu v roce 2000, již upravena soukromoprávním předpisem – občanským zákoníkem.

Některé veřejnoprávní předpisy také opomíjejí, že evidence obyvatel je vedena podle adres domů a nikoliv podle jednotlivých bytů. Obtížně interpretovatelná jsou i některá ustanovení zákona o evidenci obyvatel. Je zde také nerovnost v postavení vlastníka domu a vlastníka bytu. Účastníci kulatého stolu se shodli, že zavedení evidence podle bytů by po technické stránce nebyl problém. Muselo by se však dořešit, co s občany hlášenými na adrese domu, které by nebylo možné přiřadit k žádnému bytu.