Zveřejněno
Evropský soud pro lidská práva odsoudil ČR za nezákonný postup policie
Evropský soud pro lidská práva svým rozsudkem ve věci K. vs. Česká republika potvrdil závěry o porušení zákona ze strany Policie ČR, k nimž dospěl svým šetřením i veřejný ochránce práv. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Česká republika porušila čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého nesmí být nikdo mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. V odůvodnění rozsudku soud shrnuje závěry veřejného ochránce práv v této kauze a cituje z jeho zprávy.
Už samo zajištění pana K. Policií ČR a jeho umístění do cely bylo podle ochránce problematické, neboť z policejních záznamů není zřejmý legitimní důvod. Pan K. se měl v podnapilém stavu dopustit přestupku proti občanskému soužití, k jehož řešení je však kompetentní přestupková komise obecního úřadu, nikoli Policie ČR. Ani fakt, že u sebe neměl průkaz totožnosti a Policie ČR musela provést ztotožnění, nebyl důvodem k umístění v cele, stejně jako když pan K. poté odmítl odejít se strážníky městské policie, neboť takovou povinnost neměl. „Nelze tak dospět k jinému závěru, než že pan K. byl do policejní cely umístěn z jakýchsi „výchovných“ důvodů, jako trest za projevy v podnapilém stavu“, konstatoval ochránce a zásah policie do práv a svobod proto shledal nepřiměřeným.
Stejně tak považoval za nepřiměřené i omezení pohybu v cele, kdy měl pan K. ruce spoutány za zády v poloze, která reálně hrozila úrazem, a současně měl nohy spoutány poutacím opaskem (tzv. medvědem). Omezení volného pohybu, tj. poutání, je však podle policejního zákona možné jen v případě, kdy osoba fyzicky napadá policistu nebo jinou osobu, ohrožuje vlastní život, poškozuje majetek nebo se pokusí o útěk. I v takovém případě je vhodné používat zejména pouta, nikoli poutací opasek, a použití těchto donucovacích prostředků musí být evidováno.
I kdyby formálně byly naplněny předpoklady pro poutání (poškozování majetku – viz policisty uváděné kopání do lavice a obložení), je třeba tyto projevy vnímat v kontextu umístění do cely. Pan K. byl sice poučen o možnosti přivolat policisty zvonkem, pokud by něco potřeboval (např. jít na toaletu), jenže (jak ochránce na místě ověřil) tlačítko bylo mimo jeho dosah, takže ho nemohl využít. Tlačítko je umístěno mimo celu (je nutné protáhnout ruku mříží) a za vstupními dveřmi, které proto musí zůstat otevřené. Ze záznamů však vyplývá, že policisté vstupní dveře zavřeli, takže tlačítko k přivolání policisty nebylo možné použít. Panu K. v dané situaci, nezbývalo než křičet nebo na sebe upozornit boucháním. Reakcí policistů na tyto projevy však bylo postupné zvyšování rozsahu připoutání. Na konci byl pan K. připoután s rukama za zády ke kruhu umístěnému ve stěně (tj. s rukama nutně vykloubenýma nahoru) a s nohama spoutanýma poutacím opaskem. Jak ochránce ve své zprávě z šetření uvedl: „Skoro by se mi chtělo říct, že chyběl už jen roubík.“
Policejní zákon byl porušen i v dalších bodech, např. v ustanovení, že osobu, která je zjevně pod vlivem návykové látky, je možné umístit do cely za podmínky, že lékař po provedeném vyšetření neshledá důvody k umístění do zdravotnického zařízení (např. protialkoholní záchytná stanice apod.). Policisté zákon porušili i v tomto směru, neboť lékařskou prohlídku nezajistili, přestože sami panu K. naměřili alkohol v krvi.
Na problémy s poutáním osob umístěných v policejních celách ochránce poukazuje již dlouhodobě. V tomto případě však policisté v květnu 2010 nejen používali pouta nepřiměřeně, ale svým postupem při zajištění a umístění pana K. do policejní cely hned několikrát porušili policejní zákon.
Rozsudek ESLP i s odůvodněním (v angličtině):