Jak je to s odškodněním za veřejnou službu

Lidé, kterým byla jako nezaměstnaným uložena povinnost vykonávat bezplatnou veřejnou službu, by se rádi domohli odškodnění. Ústavní soud totiž část zákona o zaměstnanosti týkající se veřejné služby zrušil s účinností od 10. 12. 2012 s odůvodněním, že takto koncipovaná veřejná služba porušovala princip rovnosti, zákaz libovůle, zákaz nucené práce, ohrožovala právo na zachování lidské důstojnosti a porušovala právo na spravedlivou odměnu za práci.

Na ochránce se nyní obracejí lidé s dotazy a jako důvod pro odškodnění ze strany státu uvádějí dvě skutečnosti: bezplatnost veřejné služby a vyřazení z evidence úřadu práce poté, co veřejnou službu odmítli vykonávat.

Bezplatnost veřejné služby

Jde o situace, kdy stěžovatelé chtějí odškodnění za veřejnou službu, kterou bezplatně vykonávali předtím, než Ústavní soud rozhodl o jejím zrušení.

Obecně platí, že žádný nález Ústavního soudu nemá retroaktivní účinky, což znamená, že nepůsobí zpětně, ale do budoucna (s výjimkou trestních rozsudků). Všechna práva a povinnosti, která ze zákona o zaměstnanosti vyplynula před rozhodnutím Ústavního soudu, zůstávají proto nedotčena.

V praxi to znamená, že lidé, kteří veřejnou službu bez nároku na odměnu museli vykonat před zrušením této části zákona o zaměstnanosti, nemají nárok na náhradu škody či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V jiné situaci by byli ti, komu by veřejná služba byla uložena až po vyhlášení nálezu Ústavního soudu. Ti by se mohli úspěšně domáhat nejen náhrady škody, ale také nároků za porušení svých osobnostních práv.

V případě veřejné služby vykonané před vyhlášením nálezu Ústavního soudu není možné dovodit ani nesprávný úřední postup, protože správní orgány (úřady práce a orgány obce) postupovaly v souladu s tehdy platným právem.

Určitou možností pro stěžovatele by mohlo být dovození konstrukce, že veřejná služba splňovala znaky závislé práce, za kterou nebyla vyplacena odměna. Ostatně i sám Ústavní soud se ve svém nálezu vyslovil, že veřejná služba je veřejnoprávním vztahem, jehož obsahem je výkon činnosti splňující znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. To by znamenalo nevymáhat náhradu škody, ale uplatňovat vůči obcím (resp. subjektům, pro něž byla veřejná služba vykonána) pracovněprávní nárok na zaplacení mzdy za vykonanou práci. Tuto možnost by však bylo vhodné konzultovat s odborníkem z řad advokátů, přičemž nelze jakkoliv předjímat případnou úspěšnost tohoto nároku.

Přes výše uvedený názor veřejného ochránce práv, je právem každého občana žádat odškodnění, pokud je přesvědčen, že mu byla výkonem veřejné služby způsobena škoda. Každý se proto může obrátit na Ministerstvo práce a sociálních věcí s žádostí o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že musí škodu vyčíslit a prokázat, že byla způsobena v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stejně tak je možné žádat o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou stačí tvrdit a zdůvodnit (např. rozrušením, které osobě vzniklo v souvislosti s veřejnou službou apod.). Nebude-li žádosti do šesti měsíců vyhověno, je třeba se obrátit na soud, přičemž žaloba je osvobozena od soudních poplatků. Nárok na náhradu škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Náhradu nemajetkové újmy je třeba uplatnit do 6 měsíců.

Vyřazení z evidence úřadu práce z důvodu odmítnutí veřejné služby

Jiná je situace těch, kdo veřejnou službu odmítli vykonávat bez tzv. vážného důvodu a v důsledku toho byli rozhodnutím Úřadu práce podle ustanovení § 30 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 9. 12. 2012 vyřazeni z evidence uchazečů o zaměstnání. Stěžovatelé by v těchto případech rádi dosáhli zrušení rozhodnutí o sankčním vyřazení z evidence.

Takto vyřazeným uchazečům o zaměstnání ochránce doporučuje, aby podali Ministerstvu práce a sociálních věcí podnět k přezkumnému řízení, v němž, s ohledem na zmiňovaný nález Ústavního soudu, napadnou zákonnost rozhodnutí. Přezkumné řízení může být zahájeno nejpozději do 1 roku ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, jehož zákonnost je zpochybňována. Současně platí, že úřad musí (pokud shledá důvod) zahájit přezkumné řízení nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu pro jeho zahájení dozvěděl, a rozhodnout musí nejpozději do 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí, jehož zákonnost je přezkoumávána.

Důvody, pro které byla zrušena příslušná část zákona o zaměstnanosti týkající se veřejné služby, mají být podle Ústavního soudu zohledněny v případném přezkumu rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Ministerstvo práce a sociálních věcí by tedy v přezkumném řízení zahájeném z podnětu uchazeče o zaměstnání mělo rozhodnutí Úřadu práce zrušit.

V takovém případě by se na uchazeče pohlíželo, jako by nikdy nebyl z evidence vyřazen, tudíž i pojistné na zdravotní pojištění, které v důsledku vyřazení musel či měl hradit sám, za něj musí doplatit stát. Uchazeč by se pak měl v této věci co nejdříve obrátit na kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR či přímo na zdravotní pojišťovnu.

Jestliže někdo v důsledku vyřazení z evidence nebyl považován za osobu v hmotné nouzi, a tudíž nepobíral dávky pomoci v hmotné nouzi, může žádat o neprávem odepřenou dávku podle ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi^[1], ovšem pouze v případě, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí o nepřiznání dávky. Jinak nelze dosáhnout zpětného vyplacení dávky.

Ti, kdo byli vyřazeni z evidence uchazečů o zaměstnání, protože odmítli vykonávat veřejnou službu, mají možnost žádat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nárok na odškodnění mají právě v případě a za podmínky, že MPSV v přezkumném řízení rozhodnutí Úřadu práce zruší.

^[1] Dávka neprávem

a) přiznaná v nižší částce, než v jaké náleží,

b) nevyplácená nebo vyplacená v nižší částce, než v jaké náleží,

c) odepřená, nebo

d) přiznaná od pozdějšího data, než od jakého náleží,

se přizná nebo zvýší, a to ode dne, od něhož dávka nebo její zvýšení náleží, nejvýše však 3 roky zpětně ode dne, kdy orgán rozhodující o dávkách tuto skutečnost zjistil, nebo ode dne, kdy o zvýšení dávky nebo o přiznání dávky příjemce nebo žadatel požádal.