Lékař nesmí po pacientovi chtít souhlas s léčbou bez poskytnutí informací

Poučený souhlas s léčbou je problémem, s nímž se veřejný ochránce práv opakovaně setkává. Případ paní Ambrozové, popsaný v Hospodářských novinách 10. 9. 2007, kdy ji porodnice odmítla přijmout, pokud nepodepíše předtištěný dokument, není ojedinělý. Podstata je prakticky vždy stejná. Lékař chce od pacienta, aby souhlasil s léčbou uvedenou v předtištěné formuláři, ale nepoučí ho o průběhu a důsledcích léčby, ani o důvodu výběru této léčby v souvislosti s pacientovým zdravotním stavem. Právě takové poučení je podstatou informovaného souhlasu, jak jej vyžaduje čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění od 15. 5. 2007.

Podle platné právní úpravy jsou lékař a pacient rovnoprávnými partnery, kteří spolu uzavírají soukromoprávní smlouvu o poskytnutí zdravotní péče, tj. smlouvu o poskytnutí specifické služby. V tomto právním vztahu stojí na jedné straně lékař s odbornými znalostmi a dovednostmi, který nabízí poskytnutí určité služby, a na druhé straně pacient, obvykle laik, který se musí rozhodnout, zda nabízenou službu přijme, protože je nezbytná nebo vhodná ke zlepšení jeho zdravotního stavu, příp. alespoň k jeho udržení. Informace od lékaře jsou proto pro rozhodování pacienta nezbytně důležité. Pacient musí být před vyslovením souhlasu informován o svém zdravotním stavu, je třeba mu vysvětlit povahu onemocnění, jeho projevy, aktuální stádium, eventuelně nebezpečí dalšího zhoršení stavu. Lékař je povinen seznámit pacienta se způsobem a možnostmi léčby, popsat mu různé alternativy, jejich podstatu, důsledky i rizika. Až poté, co pacient tyto informace získal a porozuměl jim, může se rozhodnout, zda souhlas s léčbou udělí či nikoli.

Souhlas s léčbou je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 a násl. občanského zákoníku. Souhlas musí být učiněn osobou k němu způsobilou, a to svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Pokud lékař pacientovi nesdělí dostatečné informace o povaze jeho onemocnění a o zamýšleném medicínském zákroku, může se pak pacient soudně domáhat prohlášení neplatnosti svého mylně uděleného souhlasu a ochrany před neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, případně může žádat i náhradu škody na zdraví.

Jako zástupkyně veřejného ochránce práv bohužel nemohu přímo prošetřit postup Nemocnice Vyškov ve věci paní Ambrozové. Domnívám se však, že je případ natolik závažný, že je třeba se jím zabývat a zjistit, zda jednání zaměstnanců uvedeného zdravotnického zařízení nebylo v rozporu se zákonem. Rozhodla jsem se proto obrátit na ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který vykonává funkci zřizovatele a zároveň registrujícího orgánu Nemocnice Vyškov s žádostí, aby postup tohoto zdravotnického zařízení ve věci paní Ambrozové prošetřil.