Ministerstvo školství mlčí ke zjištěním veřejného ochránce práv

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR nereagovalo ani na druhou výzvu veřejného ochránce práv a nevyjádřilo se k výsledkům šetření v zařízeních, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova, ani k navrhovaným opatřením. Vzhledem k tomu, že MŠMT je orgánem zastřešujícím ústavní a ochrannou výchovu a v jeho kompetencích ve převážná většina navrhovaných opatření, vede neochota ke spolupráci a nečinnost tohoto státního orgánu veřejného ochránce práv k rozhodnutí využít svého práva a informovat veřejnost o celé záležitosti.

Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2006 se veřejný ochránce práv při provádění systematických návštěv zaměřil na zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova. Návštěvy proběhly ve čtyřech zařízeních:

• Výchovný ústav a dětský domov se školou, střední školou, základní školou a školní jídelnou Chrastava,
• odloučené pracoviště Výchovného ústavu a školní jídelny Ostrava – Hrabůvka v Polance nad Odrou,
• Výchovný ústav se školní jídelnou Pšov,
• oddělení pro děti s extrémními poruchami chování při Dětském domově se školou v rámci zařízení Výchovný ústav, dětský domov se školou, středisko výchovné péče, základní škola, střední škola a školní jídelna v Boleticích nad Labem – Děčíně

V rámci šetření zjistil veřejný ochránce práv, že celková koncepce náhradní péče o děti a mládež je roztříštěná a trpí nedostatečnou koordinací mezi MŠMT, ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí. Tato péče by podle názoru veřejného ochránce práv měla být sjednocena pod gesci jednoho ústředního státního úřadu. Kromě celkového zlepšení stavu by se tak rovněž předešlo některým výtkám ze strany Výboru pro práva dítěte – dozorového orgánu nad prováděním Úmluvy o právech dítěte. Touto mezinárodní smlouvou je Česká republika vázána a má přednost před českým zákonem.

V souhrnné zprávě z šetření v zařízeních pro ústavní a ochrannou výchovu uvedl veřejný ochránce práv řadu doporučení směřujících ke zlepšení situace v náhradní péči o děti a mládež. Mimo jiné jde o tato doporučení:

• Vypracovat standardy péče o děti v ústavních zařízeních s cílem sjednotit podmínky a zajistit měřitelnost kvality poskytované péče.
• Zabývat se změnou celkové koncepce náhradní péče ve smyslu rozšíření systému sociálních služeb na poli prevence a poradenství. Průběžně a intenzivně pracovat s ohroženými dětmi a jejich rodinami (včetně vypracování plánů pomoci): účinná práce s rodinou by umožnila nezvyšovat počet a kapacitu zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu, jak k tomu v ČR zatím meziročně dochází.
• V pojetí náhradní péče klást důraz na skutečnost, že odejmutí dítěte je až krajní možností s tím, že důvodem k takovému rozhodnutí by neměly být bytové či majetkové poměry rodičů. Podíl dětí umísťovaných do zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy je v ČR vysoký a tento trend je v rozporu s vývojem v okolních zemích. Umístění do ústavní nebo ochranné výchovy jde na úkor ostatních alternativních forem výchovy – např. náhradní rodinná péče, práce s rodinou dítěte apod. Odebrání dítěte z rodiny by přitom mělo být krajním řešením, jemuž má být v nejvyšší možné míře bráněno.
• Podporovat zřizování „malých“ zařízení – především pro skupiny dětí vyžadujících zvýšenou nebo specifickou péči (např. děti drogově závislé): současný systém masových zařízení dětem život organizuje, ale neučí je, jak k životu přistupovat aktivně, aby v budoucnu nezůstaly pouze ve vleku životních okolností. Namísto výstavby jednoho velkého by bylo vhodnější vybudovat několik menších zařízení rodinného typu v různých krajích, kde by byla dětem poskytována stejně intenzivní péče, ale v blízkosti jejich rodin. Tento model ústavní výchovy nenarušující psychiku dítěte je v zahraničí běžný, v ČR je však zaváděn příliš pomalu.

Mezi zcela konkrétními doporučeními veřejného ochránce práv vyplývajícími ze šetření ve zmíněných zařízeních je na prvním místě třeba jmenovat požadavek okamžitého odstranění kamer z míst, pro něž není v zákoně zmocnění. Je třeba vykládat příslušné ustanovení zákona tak, aby instalace kamer nezasahovala do práv dětí s nařízenou ústavní výchovou a rovněž byla co nejvíce šetřena práva dětí s uloženou ochrannou výchovou. Veřejný ochránce práv doporučil vypracovat metodiku pro umisťování kamer, a to s důrazem na přiměřenost a práva děti.

Souhrnná zpráva s detailním popisem zjištěných skutečností i s doporučeným řešením jednotlivých problémů byla 7. března 2007 zaslána k vyjádření Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, Nejvyššímu státnímu zastupitelství a České školní inspekci. Na vědomí byla zpráva zaslána i Ministerstvu spravedlnosti ČR. Dotčené úřady byly požádány o vyjádření ve lhůtě 30 dnů, které uplynuly 6. dubna 2007. Do dnešního dne obdržel veřejný ochránce práv vyjádření od všech úřadů kromě Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Toto ministerstvo nereagovalo ani na opětovnou výzvu veřejného ochránce práv.

V Brně dne 10. května 2007

JUDr. Otakar M o t e j l

veřejný ochránce práv