Nemožnost osvojení dítěte z důvodu uzavření registrovaného partnerství

Na základě podnětu stěžovatele ochránkyně šetřila postup Úřadu městské části Praha 13 (dále jen „úřad městské části“) a Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“), při rozhodování o žádosti stěžovatele o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli.

Stěžovatel žije v registrovaném partnerství, a právě kvůli této skutečnosti úřad městské části řízení zastavil pro zjevnou nepřípustnost, a to vzhledem k ustanovení § 800 občanského zákoníku, dle kterého se osvojiteli mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Podle stěžovatele ale toto ustanovení na danou situaci nedopadá a podotkl, úřad městské části ve skutečnosti rozhodl na základě ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů^[1]. Magistrát jakožto odvolací orgán odvolání stěžovatele zamítl a usnesení úřadu městské části potvrdil. Dle magistrátu se zprostředkování osvojení řídí primárně nejlepším zájmem dítěte, nikoliv zájmy dospělých žadatelů. Ohledně namítaného vadného odůvodnění magistrát konstatoval, že opomenutí uvedení ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství v prvoinstančním rozhodnutí nemůže nikterak zvrátit skutečnost, že žádost stěžovatele je zjevně nepřípustná.

Při šetření podnětu vycházela veřejná ochránkyně práv z toho, že citované ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství osvojení dítěte registrovanými partnery bezvýjimečně zapovídá. Za tohoto stavu je řešení otázky možnosti osvojení registrovanými partnery třeba hledat v ústavněprávním rámci případu. Proto se zaměřila na posouzení otázky, zda zákaz osvojení registrovaným partnerem má objektivní a rozumný důvod a zda přijaté opatření je tomuto cíli přiměřené. Poznatky, ke kterým ochránkyně dospěla, naznačily, že otázky spojené s institutem registrovaného partnerství a osvojení registrovanými partnery jsou řešeny zejména z pohledu předsudků a falešných dojmů. „Jelikož jsem nenalezla objektivní a racionální důvod, pro který by mělo být registrovaným partnerům znemožněno osvojení, a to ani mezi tvrzeními odpůrců osvojení registrovanými partnery, považuji ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství za protiústavní,“ uvedla veřejná ochránkyně práv Anna Šabatové ve zprávě pro Poslaneckou sněmovnu.

Svůj názor opřela mimo jiné i o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“),^[2] nad jejímž dodržováním bdí Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). V případě, který šetřila, bylo dotčeným právem právo na rodinný život, zaručené ustanovením čl. 8 Úmluvy. Nicméně toto ustanovení nezakládá právo založit rodinu ani právo adoptovat dítě. Avšak zaručuje právo založit a rozvíjet vztah s jinou lidskou bytostí, právo na rozvoj vlastní osobnosti či právo na sebeurčení. Možnost či nemožnost osvojit dítě nepochybně spadá do okruhu práva založit a rozvíjet vztah s jinou lidskou bytostí, a proto je nutné podmínky přístupu k osvojení zkoumat i z hlediska ustanovení čl. 14 Úmluvy (práva na rovné zacházení). Obdobnou problematikou se již zabýval i ESLP v případech Fretté proti Francii^[3] nebo E. B. proti Francii^[4], přičemž dospěl k závěru, že samotnou sexuální orientaci uchazeče o adopci nelze považovat za legitimní důvod pro omezení jeho práva rozvíjet vztah s dítětem vhodným k adopci.

Jelikož ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství vylučuje registrované partnery z možnosti osvojit dítě pouze z důvodu jejich sexuální orientace, má ochránkyně za to, že toto ustanovení odporuje Úmluvě a na jeho základě došlo k porušení stěžovatelova práva na rovné zacházení deklarovaného článkem 14 Úmluvy.

Jak bylo zmíněno výše, správní orgány žádosti stěžovatele nevyhověly pro zjevnou nepřípustnost návrhu, a to vzhledem k citovanému ustanovení zákona o registrovaném partnerství. V rámci šetření ochránkyně dospěla k závěru, že nelze správním orgánům vytýkat nezákonnost jejich postupu ani porušení principů dobré správy, když řízení zastavily, aniž se věcně zabývaly návrhem, neboť právní řád jim ani jiný postup neumožňoval. I přesto se však domnívá, že stěžovatelovo právo na rovné zacházení bylo porušeno. Stěžovateli nebylo dopřáno rovné zacházení ve věci osvojení dítěte, neboť mu byla kvůli sexuální orientaci upřena možnost osvojit dítě, aniž by byly objektivně posouzeny jeho předpoklady být osvojitelem. Ochránkyně dospěla k závěru, že ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a mělo by být jako protiústavní zrušeno.

Stěžovateli doporučila, aby svá práva hájil pomocí správní žaloby u Městského soudu v Praze, případně podáním ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Stěžovatel ochránkyni následně informoval, že podal správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Žaloba obsahuje i procesní návrh, aby soud řízení o ní přerušil a Ústavnímu soudu předložil posouzení souladu předmětného ustanovení zákona o registrovaném partnerství s ústavním pořádkem.

Plné znění zprávy z šetření tohoto případu najdete zde.

Celou zprávu ochránkyně za 2. čtvrtletí pro Poslaneckou sněmovnu najdete zde.

[1]    „Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.“

[2]    sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů

[3]    rozhodnutí ESLP ve věci Fretté proti Francii ze dne 26. února 2002, č. stížnosti 36515/97

[4]    rozhodnutí ESLP ve věci E. B. proti Francii ze dne 22. ledna 2008, č. stížnosti 43546/02