O ústavní péči by mělo být rozhodováno jen na dobu určitou

Současná státní politika a praxe málo dbá na preventivní a průběžnou práci s rodinou. Jedinou alternativou poddimenzované terénní práce tak zůstává pouze pobyt v zařízení. Příčinou tohoto stavu je kromě nedostatečně vyvinutého systému sociálních služeb také nízký počet pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Zatímco v jiných státech připadá na jednu sociální pracovnici 10-12 případů, v České republice je jich 100 a více. Za takové situace je pochopitelné, že není možné intenzivně pracovat s dítětem, natož s jeho rodinou. V jiných státech se již při prvním náznaku problémů, které mohou mít dopad na vývoj a výchovu dítěte, vypracovávají plány sociální práce nejen pro dítě, ale pro celou jeho rodinu. Cílem je pomoci rodině překonat složité období a tím předejít razantnějšímu zásahu do rodinného života – v krajním případě tedy i odejmutí dítěte.

Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů předpokládá v § 46, že jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu, přičemž je soud povinen nejméně jednou za 6 měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Rozhodnutí je vydáváno na neurčito, než pomine ohrožení dítěte. Ochránce není plně přesvědčen o účelnosti současné úpravy z pohledu praktického fungování systému náhradní rodinné péče. Domnívá se, že ze strany soudů není vytvářen dostatečný dohled nad trváním odůvodněnosti umístění dítěte mimo rodinu. Podle ochránce také není jisté, zda tato praxe vytváří dostatečný tlak na sociální práci s původní rodinou, do které by se dítě mělo vrátit. Doporučil proto Poslanecké sněmovně PČR, aby přijala změnu zákona, podle které by rozhodnutí o umístění dítěte do zařízení bylo vydáváno vždy na určitou dobu, přičemž pokud by trvaly důvody, musely by být v novém rozhodnutí specifikovány.

Pokud už k odnětí dítěte z péče rodičů musí dojít, má být vždy vyvinuto veškeré úsilí, aby mohlo být dítě v co nejkratší době navráceno do svého původního prostředí. Jedná se o tzv. sanaci rodiny, což představuje především práci s rodinami ze strany organu sociálně-právní ochrany dětí. K tomu je však nezbytné vytvořit rodině prostor a sociální péči, nikoli jí klást překážky a omezení, např. formou izolace dítěte od rodiny (omezování osobního kontaktu, telefonátů apod.) Zařízení, v němž je dítě umístěno k výkonu ústavní výchovy, by mělo po dobu odloučení dítěte od rodičů udržet vztahy mezi oběma rodiči a dítětem na nejvyšší možné úrovni. Prioritním hlediskem pracovníků zařízení určených k výkonu ústavní výchovy při jakémkoli rozhodování by měl být zájem dítěte.

Za zcela nepřípustnou považuje ochránce praxi, s níž se při návštěvách zařízení setkal, kdy je v rámci tzv. bodovacího systému (princip odměn a trestů) používáno jako motivační prostředek ke zlepšení chování omezování či rozšiřování kontaktu dítěte s rodiči. Návštěvy rodinných příslušníků může ředitel zakázat nebo omezit pouze ad hoc v případě, že jejich aktuální nevhodné chování by mohlo nepříznivě působit na výchovu dítěte. Stejně jako osobní kontakt by neměl být omezován, ale naopak podporován i kontakt telefonický či písemný. Je nepřípustné, aby byl rodičům a dětem vyhrazen např. jeden den v týdnu, kdy mohou telefonáty realizovat. Děti umístěné v zařízeních ústavní výchovy mají právo i na krátkodobé pobyty u rodičů. Ředitel zařízení nebo OSPOD mohou tento pobyt zakázat, ovšem pouze z vážných výchovných důvodů a ve výjimečných situacích, kdy existuje reálná obava, že pobyt v rodinném prostředí je pro dítě nebezpečný. Za legitimní lze považovat příklad, kdy dítě v rámci předchozích pobytů u rodičů např. netrávilo čas doma, páchalo trestnou činnost nebo se do ústavního zařízení nevrátilo včas nebo vůbec.

Právě v realizaci práva na krátkodobý pobyt v rodině shledal veřejný ochránce práv stěžejní nedostatek v práci orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Místo toho, aby byla tato možnost dětem poskytována v maximální možné míře, velice často byl pobyt u rodičů začleněn do systéme odměn a trestů, jako součást tzv. bodovacích systémů. Hodnocení chování pak fungovalo jako negativní motivace a děti, které díky negativní bodové bilanci měly naději na nejbližší povolení pobytu, či prosté vycházky až za řadu týdnů, to vedlo k ještě závažnějším porušením vnitřního řádu.

Veřejný ochránce práv se opakovaně setkal s nerespektováním práv dětí umístěných v ústavní péči, v kojeneckých ústavech, dětských domovech a výchovných ústavech. Šlo o omezování rozsahu návštěv rodičů a příbuzných (např. na 2 hodiny za týden) nebo zákazem návštěv formou trestu za nevhodné chování. V rámci práce s rodinou je nezbytné zajistit udržování co nejširších osobních kontaktů rodičů s dítětem. Časové omezení návštěv nesmí znemožnit udržování citových a rodinných vazeb. Kojenecké ústavy a dětské domovy totiž naplňují biologické a materiální potřeby dítěte, ale z hlediska vytváření identity a životní perspektivy dítěte rodinu niky plně nahradit nemohou.

Postup v rozporu se zákonem spatřuje ochránce také v tom, že pracovníci OSPOD nenavštěvují dítě umístěné v ústavní výchově, i když jim tuto povinnost zákon ukládá. Ochránce opakovaně zjistil, že OSPOD nebo zařízení jsou nečinné nebo uvádějí rodiče v omyl tím, že jim podávají nesprávné informace a v počátku umístění dítěte do zařízení nedoporučují či dokonce zakazují návštěvy. Zdůvodňují to nutností adaptace dítěte na nové prostředí, ovšem často tím dochází naopak k odcizení, citové deprivaci nebo posléze paradoxně až k návrhu soudu na vyslovení nezájmu rodičů o dítě. Nečinnost OSPOD spočívá v tom, že nejedná v zájmu dítěte, nepracuje s rodinou a upřednostňuje náhradní péči před biologickými rodiči.