Zveřejněno
Ochrana ložisek uhlí mnohdy nepřiměřeně omezuje vlastníky nemovitostí
Podmínky ochrany v některých částech chráněného ložiskového území české části hornoslezské pánve neodpovídají aktuálnímu stavu území. Vlastníci nemovitostí ve vymezeném chráněném ložiskovém území jsou tak nepřiměřeným způsobem omezováni, zejména ve vztahu k jakékoli stavební činnosti.
K tomuto závěru dospěla zástupkyně veřejného ochránce práv ve svém šetření z vlastní iniciativy, kterým prověřovala výkon státní správy na úseku hornictví a aktuálnost podmínek ochrany ložisek černého uhlí v části chráněného ložiskového území.
Smyslem vymezení chráněného ložiskového území je zajištění ochrany před znemožněním či ztížením dobývání ložiska. Podle možných dopadů jsou pak v rámci chráněného ložiskového území vymezeny části (kategorie území), které se liší přísností stanovených podmínek ochrany. V těch nejpřísnějších nesmí vlastník nemovitosti provádět vůbec žádnou stavební činnost (tj. například ani rekonstrukce, pergoly, ploty apod.). V jiných sice může dostat povolení ke stavební činnosti, ale pouze při dodržení speciálních podmínek, což často obnáší i zvýšené finanční náklady na stavbu. Zástupkyně ombudsmana zjistila, že reálný stav území v některých částech chráněného ložiskového území už nevyžaduje tak přísná opatření a vlastníci nemovitostí jsou na svých právech omezováni nadbytečně.
Příčinou neuspokojivého stavu je podle zástupkyně ombudsmana zejména nedostatečná právní úprava, na což už v minulosti veřejný ochránce práv opakovaně upozorňoval. Horní právo je zastaralé, poplatné době svého vzniku, kdy stát nejen vymezoval chráněné ložiskové území, ale prostřednictvím svých vlastních státních podniků prováděl i těžbu. Měl tak k dispozici veškeré aktuální informace o situaci v území. Současná situace je odlišná. Ministerstvo životního prostředí sice rozhoduje o stanovení či změnách chráněného ložiskového území, ale činí tak zejména na návrh těžebních organizací, což jsou dnes soukromé společnosti. Především však ministerstvo musí ve svém rozhodování vycházet z podkladů a analýz aktuálního stavu území, které provádějí právě soukromé těžební společnosti.
Ministr životního prostředí se ztotožnil s názorem zástupkyně ombudsmana na popis současné situace a rovněž na nutnost komplexní a systémové novelizace právních předpisů z oblasti hornictví. Bez změny systému horního práva a hornictví, jde však jen o změny jednotlivostí, nikoli o řešení problému jako takového.