Ochránce věří, že jeho 8 doporučení poslanci letos projednají

Po zkušenosti s neprojednanými a nepřijatými doporučeními z minulých let se ochránce rozhodl předložit Poslanecké sněmovně v rámci své každoroční zprávy o činnosti pouze 8 doporučení na změnu či přijetí nové právní úpravy. Těchto osm doporučení však ochránce považuje za naprosto zásadní. Jedná se o dlouhodobě neřešené problémy, které vážným, často až existenčním způsobem zasahují do práv občanů. Ochránce věří, že Poslanecká sněmovna bude těmto osmi doporučením věnovat pozornost a usnesením požádá vládu, aby se jimi zabývala. Je připraven seznámit s detaily každého doporučení výbory Poslanecké sněmovny a poskytnout potřebnou součinnost poslancům v jejich zákonodárné iniciativě, aby konečně došlo k vyřešení těchto často mnohaletých problémů.

S nutností změny právní úpravy sirotčích důchodů ve prospěch osiřelých dětí se ochránce obrací na poslance už od roku 2004. Osiřelé děti, jejichž zemřelý rodič nesplnil potřebnou dobu pojištění pro nárok na důchod, sirotčí důchod podle stávající právní úpravy nemohou dostávat. Dítě, které je už tak postiženo ztrátou rodiče, je státem fakticky finančně trestáno za něco, co samo nemohlo ovlivnit. Jasný účel sirotčího důchodu – kompenzace ztráty živitele – tak není naplněn. Ochránce proto již posedmé doporučuje Poslanecké sněmovně, aby uzákonila nárok na sirotčí důchod alespoň v garantované minimální výši i těm osiřelým dětem, jejichž rodiče v okamžiku smrti nesplnili podmínky pro nárok na důchod.

Znovu se ochránce ve svých doporučeních vrací k problematice zákona o zaměstnanosti. Přijatá novela totiž podle jeho názoru zcela popírá smysl a účel odstupného. Nejde o plat, ale o satisfakci za ztrátu zaměstnání. Naprosto zásadním nedostatkem je však skutečnost, že zákon nerozlišuje mezi nárokem na odstupné a vyplacením odstupného. Ochránce se prakticky ihned po nabytí účinnosti zákona o zaměstnanosti setkal s případy, kdy podpora v nezaměstnanosti není vyplácena lidem, kteří ukončili pracovní poměr, protože jim zaměstnavatel nevyplácel mzdu. Podle ochránce by bylo naivní domnívat se, že takový zaměstnavatel vyplatí odstupné, na které má zaměstnanec nárok. Zákonem formulovaná hypotéza, že zaměstnanci „přísluší“ odstupné, je však naplněna a výplata podpory v nezaměstnanosti se tak odsouvá o tři měsíce. Evidovaní uchazeči o zaměstnání se tak kvůli formulační nepřesnosti dostávají do existenčních problémů, což podle ochránce jistě nebylo úmyslem zákonodárců. Doporučuje proto Poslanecké sněmovně přijetí novely zákona o zaměstnanosti, která by slovo „přísluší“ (u odstupného) nahradila slovy „bylo vyplaceno“.

Už od roku 2003 ochránce upozorňuje na problémy malých obcí, které mají působit jako silničně správní úřady. Agenda veřejných cest je složitá a stále častěji vyžaduje odbornou práci se soudní judikaturou. Na druhou stranu malé obce nejsou pro tuto povinnost vybaveny odbornými úředníky. Ochránce se proto pokusil obcím pomoci vydáním publikace Stanoviska – Veřejné cesty (2007), která srozumitelně vysvětluje některé základní pojmy, na příkladech ukazuje správná řešení a upozorňuje na obvyklé chyby. I přes tuto snahu však musí ochránce po sedmi letech řešení stovek stížností konstatovat, že správa pozemních komunikací je natolik složitá, že není v silách malých obcí ji zvládnout. Je proto přesvědčen o nezbytnosti přenesení této působnosti výhradně na obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Ochránce proto doporučuje Poslanecké sněmovně, aby přijala novelu zákona o pozemních komunikacích, která by svěřila působnost silničního správního úřadu výhradně obcím s rozšířenou působností.

Dalším dlouhodobým problémem, na který ochránce upozorňuje již několik let, je absence nového zákona o památkové péči. Už v roce 2007 ochránce upozornil Poslaneckou sněmovnu, že majitelé nemovitostí v památkových zónách a rezervacích musí při opravách dodržovat požadavky a podmínky památkové péče a jejich vlastnické právo je tak omezeno stejným způsobem, jako právo majitelů kulturních památek. Na rozdíl od nich však nemají nárok na příspěvek od státu na uchování kulturně historických hodnot. Takové omezení, pokud není kompenzováno, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Ochránce proto znovu důrazně doporučuje přijetí nového zákona o památkové péči, který by tuto nerovnost odstranil. Nový zákon by měl také sjednotit výkon památkové péče pod jednu instituci, jejíž stanovisko by bylo závazné. Vyřešil by se tak současný problém existence památkových ústavů a památkových úřadů, jejichž stanoviska ke stejnému stavebnímu záměru jsou často diametrálně odlišná.

Negativní praktické dopady do sociální sféry přináší dosud nevyřešený problém tzv. komerčních spisoven. Původně ohlašovací volná živnost „vedení spisovny“ u spisových materiálů likvidovaných podniků byla změněna na koncesovanou s tím, že v přechodném období měli provozovatelé spisoven možnost požádat o udělení koncese. V mnoha případech k tomu však nedošlo. Provozovatelé těchto spisoven nemají živnostenské oprávnění a jsou nečinní. Zaměstnanci likvidovaných podniků, kteří např. k žádosti o důchod potřebují potvrzení o výdělcích a počtu odpracovaných let, se tak dostávají obtížné situace a záznamy jen velmi složitě vymáhají. Neřešeno zůstává i nakládání s dokumenty poté, co provozovatel spisovny ukončí svou činnost bez právního nástupce. Dokumenty nejsou archiváliemi, aby je mohly převzít státní archivy, a jiné uspokojivé řešení zatím nalezeno nebylo. Poslanecká sněmovna by proto podle ochránce měla požádat vládu o legislativní řešení stávající situace.

Ochránce rovněž doporučuje upravit v rámci projednávané novely stavebního zákona postavení autorizovaných inspektorů tak, aby proti jejich certifikátu byl přípustný opravný prostředek.

V oblasti ochrany práv osob omezených na svobodě ochránce doporučuje přijetí právní úpravy, která by jasně vymezila používání omezovacích prostředků v psychiatrických léčebnách a celkově upravila životní podmínky pacientů v těchto léčebnách.

Osmé doporučení ochránce Poslanecké sněmovně se týká novelizace zákona o odškodnění za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi. Na základě četných stížností dospěl ochránce k závěru, že zákon nepřihlížel k historickým souvislostem a přestože má zmírnit majetkové křivdy, fakticky způsobuje křivdy nové. Týká se to zejména stanovení podmínky, že majetek musel být na území Podkarpatské Rusi zanechán v období 5. 11. 1938 – 18. 3. 1939. Tato podmínka nerespektuje skutečnost, že ne všichni českoslovenští občané se do nejzazšího data stihli evakuovat, nebo jim v tom probíhající boje bránily, takže území mohli opustit až v následujících dnech či týdnech.