Otakar Motejl – spravedlnost, demokracie a služba lidem

V neděli 9. května 2010 po krátké nemoci náhle zemřel JUDr. Otakar Motejl, veřejný ochránce práv, bývalý předseda Nejvyššího soudu ČR a ministr spravedlnosti, ale především celoživotní právník, obhájce spravedlnosti, demokratických principů i prosté lidskosti. Smrt ho zastihla ve věku 77 let a obrala tak společnost o jednu z nejváženějších osobností, o jednoho z nejrespektovanějších veřejných činitelů. Ačkoliv se v průzkumech oblíbenosti opakovaně umísťoval na předních příčkách českých politiků, politikem nikdy nebyl. Politika mu byla cizí a nerozuměl jí. Celý život si úzkostlivě střežil pozici nestraníka.

Narodil se 10. září 1932 v Praze v tradiční právnické rodině, takže bylo jen přirozené, že pokračoval ve šlépějích svých předků. Po ukončení Právnické fakulty UK v Praze se až do roku 1990 věnoval advokátní praxi. Obhajoval mezi jiným řadu disidentů a aktivistů nezávislých hnutí.  V letech 1990-1998 zastával funkci předsedy Nejvyššího soudu ČSFR a následně Nejvyššího soudu ČR. V srpnu 1998 přijal funkci ministra spravedlnosti, ale poté, co nebyly akceptovány jeho snahy o reformu justice, z politiky po necelých dvou letech odešel. 18. prosince 2000 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen prvním veřejným ochráncem práv, 19. prosince 2006 byl v této funkci potvrzen i pro další šestileté období.

Jako veřejný ochránce práv začínal fakticky od nuly, navíc v atmosféře nedůvěry v nově zřízenou funkci. Díky zkušenostem, nadhledu a jisté dávce neformálnosti se mu během necelých deseti let podařilo vybudovat instituci, která budí respekt u občanů, politiků, úřadů, a dokonce i ombudsmanů v zahraničí. Dokázal, že občané mohou mít účinné zastání proti státní administrativě a že ombudsman nemusí mít rozhodovací či donucovací pravomoci, aby mohl prosadit třeba i změnu zákona.

Ve funkci ombudsmana byl JUDr. Motejl moudrým arbitrem, který dennodenně řešil spory mezi občany a úřady. Často se upřímně rozhořčoval nad nešvary, které úřední svět přináší. Svoji funkci však pojímal nikoliv jako přísného kontrolora, či dokonce prokurátora a soudce v jednom, ale především jako prostředníka mezi občanem a státní mocí. Velmi střízlivým, a přitom efektivním způsobem poskytoval v rámci svých pravomocí ochranu těm, kteří se na něj obrátili. Držel si odstup jak od úřadů, tak od stěžovatelů, a právě to mu umožnilo vynášet spravedlivé soudy. Uvědomoval si, že občanům i úřadům je třeba otevřít oči a naučit je vzájemnému respektu, a toho se nedosáhne trestáním, ale trpělivým vysvětlováním, dialogem a poučením. Pokud pak proti některému úřadu vystoupil ostře, bylo každému hned jasné, že končí legrace a úřad svým jednáním překročil jakoukoli únosnou mez.

Nebál se být nepopulární. Dokázal nezávisle prošetřovat nejen věci, které zajímaly většinovou společnost (např. kauza Národní knihovny, zpřístupňování zdravotnické dokumentace, příspěvky invalidům, rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, průtahy v soudních řízeních), ale i případy, kdy mu davy příliš netleskaly. V šetřeních jako vystěhování Romů ze Vsetína, odebírání dětí podle Haagské dohody o mezinárodních únosech dětí či v případě exekucí na sociální dávky v Chomutově si stál pevně za svým, přestože média obvykle stála na opačné straně a denně mu chodily desítky nenávistných emailů. Věděl, že právo a spravedlnost není jen to, co se líbí jen někomu, a společnost, která v právu rozlišuje, se nikdy nemůže nazývat demokratickou.

Byl velkým bojovníkem za spravedlnost a snad ze všeho nejvíc mu záleželo na osudu české justice. Přestože sám hájil práva občanů ze své funkce ombudsmana, dobře věděl, jak nesmírně důležité pro demokracii je fungující a nezávislé soudnictví. Proto velmi těžce nesl jakoukoli diskreditaci justice a říkával: „Žerty stranou, tady jde o obchodování se spravedlností“.

Práce mu byla vším a jako ombudsman v sobě znovu probudil mladého nadšeného advokáta. Do noci, až do úmoru četl dopisy stěžovatelů, podepisoval odpovědi a zprávy o šetření. Občas dokonce žertoval, že by to byla dobrá smrt, zemřít při práci.

V osobě Otakara Motejla nás opustil člověk, jehož životní moudrost a vytrvalá služba lidem se pro všechny stala vzorem. Byl skautem a až do konce života příkladně naplňoval slova skautského slibu: „Tělem i duší být připraven sloužit vlasti i bližním“. V českém veřejném životě takových lidí není mnoho.