Péče o ohrožené děti a jejich rodiny

Ačkoli se systematické návštěvy veřejného ochránce práv v zařízeních pro děti tradičně zaměřily na otázku respektování základních práv a svobod a na posílení ochrany před špatným zacházením, nemohl ochránce v této souvislosti opominout samotnou podstatu věci, tedy vlastní umisťování dětí do ústavních zařízení.

Ústavní výchova sice má být nařizována až jako krajní opatření, v České republice je však spíš samozřejmostí než výjimkou. Vedle výchovných problémů je přitom nejčastější nařizována z důvodů sociálních. V České republice stále chybí dostatečná síť preventivních nástrojů a podpůrných služeb, které by ohroženým rodinám pomohly překonat tíživou situaci a předešly odebrání dětí z rodinného prostředí. I přes opakované upozorňování stát dosud nezačal koncepčně řešit otázku sociálního bydlení, přestože nevyhovující bytové podmínky patří k nejčastějším důvodům odnětí dětí z rodiny. Důsledkem jsou i tak alarmující případy, kdy rodiče sami žádají o umístění svých dětí do ústavního zařízení, protože se ocitli v tíživé sociální situaci bez ubytování a nemají prostředky k zajištění základních potřeb dětí.

Se závěry ochránce se ztotožňují odborníci i politikové. Podle poslankyně Heleny Langšádlové je nutné zaměřit se nyní na podporu a rozvoj pěstounské péče: „Před námi je důležité období změn v ústavní péči. Většina dětí by měla v budoucnu žít v rodinném prostředí. Ústavy by se měly transformovat zejména na pobytová střediska pro rodiče s dětmi. Také by tu měly být poskytovány odborné služby, a to jak biologickým, tak pěstounským rodinám. Aby transformace systému péče o ohrožené děti byla úspěšná a prospěšná, je nutné vybrat a dobře připravit dostatek pěstounů.“

Také zmocněnkyně vlády pro lidská práva Monika Šimůnková potvrzovala závěry ochránce. Česká republika se podle ní potýká s přetrvávajícími nedostatky. K nejzávažnějším patří roztříštěnost ochrany práv dětí mezi několik ministerstev, nedostatek sociálních pracovníků a tedy vysoký počet dětí na jednoho sociálního pracovníka, což nutně musí vést k určitému formalismu. Zmocněnkyně vlády proto vítá iniciativy a aktivity Ministerstva práce a sociálních věcí směřující k postupnému zlepšení stávající situace: „Doufám, že až bude OSN příště projednávat zprávu o stavu lidských práv v České republice, bude konstatovat výrazné zlepšení ochrany práv dětí.“

Stávající systém zasahuje do práva na rodinný život i jiným způsobem. Po umístnění dítěte do zařízení je snaha o zachování rodinných vazeb minimální, ať už jde o kontakty s biologickou rodinou či se sourozenci. To samé však mnohdy platí i při svěření dítěte do náhradní rodinné péče. V mnoha případech jsou od sebe sourozenci odděleni a jsou umístěni v různých zařízeních. Chybí snaha o společný pobyt, o udržení kontaktů. Přemísťování dětí se často děje, aniž by o tom dítě bylo dopředu informováno, dozvědělo se důvod přemístění a mohlo se k tomu vyjádřit. Nejsou zohledňovány jeho pocity a vazby s ostatními dětmi v zařízení, které se dítěti stalo domovem.

Některá zařízení jsou umístěna na odlehlých místech v nevyhovujících objektech, nicméně se  ochránce setkal i s případy, které je možné označit za příklad dobré praxe. Například Dětský domov Ostrov a Karlovy Vary je umístěn v několika objektech a zejména v případě zařízení v Karlových Varech se jedná o rodinné domy v běžné zástavbě, což dětem umožňuje zapojit se do běžné společnosti.

Stručné shrnutí poznatků z návštěv a jejich porovnání se standardy péče, tj. s tím, jak by to mělo vypadat, najdete  zde (593.2 kB, Adobe Acrobat dokument).

Kompletní zpráva s podrobnostmi z návštěv zařízení pro děti bude zveřejněna v nejbližších dnech.