Pohřbívání na starých, nejen „německých“ hřbitovech

Jejich podstatou byla většinou snaha dosáhnout obnovení pohřbívání na neužívaném hřbitově, ale mnohdy také úsilí pietně ochránit místa posledního odpočinku předků. Nejčastěji se dotazy vztahovaly ke hřbitovům v pohraničí, osídleném před válkou německým obyvatelstvem. Obdobná situace však může nastat i kdekoli jinde, kde už starší hřbitov není užíván k pohřbívání.

Obec v pohraničí například žádala o radu, jak řešit žádost občana, aby byl obnoven hřbitov, který se od války neužívá. Žadatel argumentoval tím, že hřbitov nebyl odsvěcen, proto je podle něj pohřbívání možné. Obec však namítala, že provozuje jiné pohřebiště s volnými hrobovými místy, a považovala proto obnovení hřbitova za plýtvání veřejnými prostředky. Vzhledem ke špatnému stavu hřbitova se také obávala finanční nákladnosti jeho obnovení.

Jiná tazatelka zase nesouhlasila s tím, že bylo odmítnuto její přání být pohřbena do rodinné hrobky v obci v pohraničí, odkud její rodina pochází. S ohledem na katolické vyznání si přála pohřeb do země, nikoli zpopelnění. Daný hřbitov sice stále je v provozu, ale umožňuje pohřbívat pouze kremační popel v urně, nikoli ukládání ostatků do země. Protože tazatelka nechtěla přemisťovat ostatky svých předků na jiný hřbitov, byla nakonec nucena proti svému přesvědčení souhlasit s kremací.

Zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček v souvislosti s těmito dotazy především upozorňuje, že na obnovení provozu pohřebiště není právní nárok. Pokud obec zajišťuje pohřbívání (sama nebo ve spolupráci s jinou obcí), je čistě na rozhodnutí zastupitelstva, jestli obnoví neužívaný hřbitov a bude tedy provozovat hřbitovy dva.

Obnovení pohřebiště musí předcházet provedení hydrogeologického průzkumu, mj. kvůli stanovení tlecí doby, a získání kladného stanoviska krajské hygienické stanice. Na základě těchto podkladů obec vydá řád pohřebiště a po jeho schválení krajským úřadem může být pohřbívání obnoveno. Obec přitom může zvažovat, jestli obnoví provoz na celé ploše hřbitova nebo jen v jeho části, jestli se bude jednat o hřbitov s pohřbíváním do hrobů a hrobek, nebo jen o hřbitov urnový. Zástupce ombudsmanky zdůrazňuje, že je na obci, aby zvážila okolnosti – jednak finanční nákladnost (hydrogeologický průzkum a pak vlastní provoz hřbitova), ale i otázky etické či pietní, a aby byla připravena řešit případná přání být uložen ke svým předkům do rodinného hrobu na již neužívaném pohřebišti.

Důvodem zákazu pohřbívání do země je právě hydrogeologický průzkum. Buď jeho výsledky odhalí vysokou hladinu podzemní vody, která brání tlení ostatků, takže pohřbívání do země není možné, nebo hřbitov hydrogeologický průzkum nemá zpracován. Na takovém hřbitově je pak možné pohřbívat pouze formou kremačního popela v urně či rozptylu. To byl i případ hřbitova, na němž chtěla být pohřbena zmiňovaná tazatelka. Zástupce ombudsmanky jí doporučil zkusit oslovit zastupitele, zda by nezvážili zajistit změnu řádu pohřebiště, aby bylo opět možné pohřbívání i do země.

Někdy se dotazy týkají stavu jednotlivých „německých“ hrobů, které lze najít na každém starším hřbitově, a zejména jejich právního postavení, pokud vypršelo právo původních uživatelů a za hrob tak nikdo neplatí. Zde zástupce ombudsmanky připomíná Československo-německou smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Podle ní je třeba ke všem hrobům a zemřelým přistupovat s úctou a pietou. Pokud u německého hrobu vypršelo právo užívání, ale nebyl v něm pohřben žádný jiný zesnulý, nemají být tyto hroby bez naléhavého důvodu odstraňovány. I když nejde o kulturní památky, zvlášť hroby osobností, které se podílely na místní historii apod., by měly být zachovány v původním stavu. Rodinní příslušníci původního pronajímatele mají mít v případě zájmu právo znovu hrob užívat (za stejných podmínek, jako jiní uživatelé).