Pokud samospráva nesouhlasí s fungováním školek, musí se snažit změnit zákon, ne ho porušovat

Přijímání dětí do mateřských škol není věcí samosprávy, ale jde o pravomoc státu. Přestože to zcela jasně vyplývá ze zákonů, setkává se zástupce veřejného ochránce opakovaně s nepochopením, paradoxně právě ze strany samosprávy. „Za zvlášť tristní však považuji zjištění, že se najdou vedoucí úředníci odpovědní za školství, kteří neznají školský zákon, nechápou rozdíl mezi samosprávou a státní správou (ačkoli ji sami vykonávají) a dokonce pokládají za nezákonnost, že je možné se proti rozhodnutí ředitele mateřské školy odvolat ke krajskému úřadu,“ konstatuje zástupce veřejného ochránce práv Stanislav Křeček s tím, že doufá, že taková neznalost je snad jen výjimkou.

Zákon o obcích, stejně jako zákon o hlavním městě Praze, říká, že samospráva má pouze právo zakládat, zřizovat a rušit mj. předškolní zařízení a plnit úkoly vyplývající z funkce zřizovatele, ovšem musí se přitom řídit školským zákonem. Školský zákon pak stanovuje, že o přijímání děti rozhodují ředitelé, kteří tím vykonávají státní správu, tj. realizují vůli státu, nikoli přání samosprávy. Ředitel školky, jako orgán státu, je při rozhodování vázán správním řádem, školským zákonem a také antidiskriminačním zákonem. Není tedy možné, aby, jak zamýšlí například Praha 9, ředitel školky rozhodoval podle pravidel, která mu určí samospráva, nikoli podle zákonů.

Míst ve školkách je dlouhodobě málo a rodiče tlačí na svá zastupitelstva, ať zřizují další. Obce se brání, že školek zřizují dost, ale místa v nich obsazují „přespolní“ děti, což má být zaviněno výkladem antidiskriminačního zákona, podle něhož údajně nesmí být zohledňováno místo trvalého pobytu dítěte. V poslední době se proto stále častěji setkáváme se snahou obcí vymyslet, jak zákon obejít. Příkladem může být právě Praha 9 a její záměr „vyjmout“ své školky z působnosti školského zákona a umožňovat v nich předškolní vzdělávání podle vlastních pravidel, nikoli podle zákonů státu. Zjednodušeně řečeno, zastupitelstvo Prahy 9 si chce samo převzít pravomoc státu. Podle této filozofie nemá stát obcím co mluvit do toho, komu a jaké předškolní vzdělávání budou poskytovat, ačkoli zákony říkají přesný opak.

„Rozumím snahám Prahy 9 uspokojovat potřeby svých občanů a dovedu si představit, že péče o předškolní děti může mít i jinou podobu, že by byla více pojímána jako služba rodičům a vzdělávací prvek by byl potlačen. Takové úvahy ale musí mít základ v právní úpravě. Stát garantuje vzdělávání a mateřské školy zařadil do vzdělávacího systému. Proto se poskytování předškolního vzdělání řídí školským zákonem, nikoli názory zastupitelstva obcí a měst. Pokud se Praha 9 či jiné obce domnívají, že mateřské školy nemají být součástí vzdělávacího systému, ale výhradně službou rodičům, měly by vést diskuzi s ministerstvem školství a usilovat o změnu zákona, namísto vymýšlení způsobů, jak zákony obcházet “, shrnuje zástupce ombudsmana.

Ten nešťastný trvalý pobyt

Jedna z hlavních námitek Prahy 9 se týká trvalého pobytu. Mladší „vlastní“ děti jsou prý odmítány na úkor „přespolních“ dětí v posledním roce před školní docházkou, které mají údajně podle nesprávného ombudsmanova výkladu antidiskriminačního zákona absolutní přednost a nesmí se přihlížet k místu jejich trvalého pobytu.

Ve skutečnosti však pravidla přijímání děti v posledním roce před školní docházkou naprosto striktně určuje školský zákon. Ten v § 34 odst. 4 říká, že k „předškolnímu vzdělávání se přednostně přijímají děti v posledním roce před zahájením školní docházky“. Je to zcela jasný příkaz pro ředitele mateřských škol, kteří musí takové dítě bez dalšího přijmout, aniž by zkoumali jakákoli další kritéria. Jediným legitimním důvodem odmítnutí je naplněná kapacita školky (což ovšem neznamená, že ředitel přijme děti mladší, aby pak z kapacitních důvodů odmítl předškoláka).

Může se stát, že se do školky hlásí víc dětí v posledním roce před školní docházkou, než kolik je volných míst ve školce. I na tuto situaci školský zákon pamatuje, když stanovuje, že „pokud nelze dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky přijmout z kapacitních důvodů, zajistí obec, v níž má dítě místo trvalého pobytu, zařazení dítěte do jiné mateřské školy“. Jinými slovy, je pak povinností obce jako samosprávy, postarat se o dítě s trvalým pobytem v místě a najít mu místo v jiné školce.

Antidiskriminační zákon přichází ke slovu pouze v situacích, kdy ředitelka školky musí vybírat například mezi více přihlášenými dětmi v posledním roce před školní docházkou, než je kapacita školky, nebo když přijme všechny tyto předškoláky a pak z ostatních přihlášených dětí vybírá k obsazení zbývajících volných míst. V takovém výběru je možné zohlednit i trvalý pobyt, což zástupce veřejného ochránce práv nezpochybňuje.

Zástupce veřejného ochránce práv si je vědom toho, že postavení mateřských škol a jejich fungování se může jevit být poněkud schizofrenním, tím, jak kombinuje výkon samosprávy a státní správy, a rovněž, když školský zákon stanovuje na jednu stranu absolutní přednost dětí v posledním roce před školní docházkou bez ohledu na místo trvalého pobytu, ale současně dává obcím povinnost najít místo ve školkách těmto předškolákům, pokud mají trvalý pobyt v obci. Ani to však nedává obcím a městům právo jednat v rozporu se zákony. „Jestliže obce, jako korporátní instituce, samy porušují zákony nebo hledají způsob, jak je obcházet, pokud nevyhovují jejich plánům, pak jen těžko můžeme chtít po občanech, aby zákony respektovali,“ zdůrazňuje zástupce ombudsmana. Upozorňuje v této souvislosti i na fakt, že trvalý pobyt je pouze evidenčním údajem, který nevypovídá o tom, kde lidé skutečně žijí. Zejména ve velkých městech je běžné, že zde dlouhodobě žijí a pracují rodiny, které zde ale z nejrůznějších, často objektivních důvodů nemají evidován trvalý pobyt.

Ukázka rozhodování o přijímání do školky s kapacitou 30 míst: