Zveřejněno
Případ pro ombudsmana: Bylo to nekonečné
Paní Valentyna, Ukrajinka s vysokoškolským vzděláním, která se do ČR vdala, se obrátila na VOP s podnětem směřujícím proti průtahům v činnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Jednalo se jí o uznání jejího vysokoškolského vzdělání. Pod tlakem Kanceláře VOP ministerstvo své pochybení uznalo.
Bylo to nekonečné
Spis. značka VOP 639/2003
V roce 2001 požádala stěžovatelka Vysokou školu ekonomickou v Praze o uznání vzdělání, kterého dosáhla na Lvovské obchodně ekonomické vysoké škole na Ukrajině. Ta však její žádost zamítla, proto podala odvolání k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Přes dopis adresovaný ministryni a četné telefonické urgence ministerstvo o odvolání téměř celý rok nerozhodlo, nesdělilo jí žádné informace ani nevrátilo příslušné doklady, aby mohla případně o uznání vzdělání požádat jinou vysokou školu. Proto se obrátila na veřejného ochránce práv a v podání uvedla, že nečinnost ministerstva vnímá jako možný projev národnostní nesnášenlivosti.
Ustanovení § 49 správního řádu, upravujícího lhůty pro rozhodnutí, se vztahuje i na postup a rozhodování odvolacího orgánu. Ochránce šetřením zjistil, že ministerstvo nedodrželo 30ti denní, resp. ve složitých případech 60ti denní lhůtu pro rozhodnutí. Ministerstvo rozhodlo téměř po jednom a půl roce a nesplnilo ani povinnost žadatelku o překročení lhůty uvědomit a důvody svého prodlení jí vysvětlit. Tímto jednáním porušilo zásadu vyřízení věci bez zbytečných průtahů a princip právní jistoty a ochrany účastníka řízení.
Ministerstvo zdůvodnilo prodlení složitostí věci, spočívající v ověřování postavení Lvovské obchodně ekonomické vysoké školy a zejména v porovnávání obsahu absolvovaného studijního programu s existujícími akreditovanými studijními programy na veřejných vysokých školách v České republice. Zjistilo totiž, že zahraniční studijní program není obsahově shodný ani s jedním z porovnávaných magisterských studijních programů, proto nebylo možno potvrdit obsahovou rovnocennost absolvovaného studijního programu. V době studia stěžovatelky ani v době jeho ukončení se v bývalé ČSSR nestudoval shodný obor, proto nebylo možno přihlédnout k Protokolu o rovnocennosti dokumentů o vzdělání, vědeckých hodnostech a titulech, které jsou vydávány nebo udělovány v ČSSR a v SSSR, publikovanému pod č. 123/1973 Sb. Rovnocennost s kvalifikaci získanou absolvováním magisterského studijního programu nebylo možno potvrdit ani z pohledu čl. VI. 1 Lisabonské úmluvy, neboť ministerstvo shledalo podstatné rozdíly v obsahu a rozsahu studia. Stěžovatelčino podezření na diskriminační jednání úřadu z důvodu národnosti šetření ochránce nepotvrdilo. Prověřením a srovnáním údajů o obdobných řízeních v roce 2002 bylo mj. zjištěno, že ze šedesáti odvolání proti zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání veřejnými vysokými školami, které ministerstvo obdrželo, podali držitelé vysokoškolských diplomů vydaných na Ukrajině odvolání v 37 případech a z tohoto počtu bylo 28 vyhověno.
Ministerstvo uznalo pochybení, která ochránce zjistil a navrhlo řízení urychleně skončit tak, že vydalo osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice za rovnocenné se vzděláním získaným v bakalářském studijním programu. Rozdíly v obsahu studia lze odstranit absolvováním navazujícího magisterského studijního programu. Ochránce shledal tato opatření jako dostačující. V zájmu zlepšení informovanosti žadatelů, transparentnosti řízení a posílení principů dobré správy však doporučil ministerstvu zveřejňovat statistické údaje, informace a případná doporučení, týkající se dalších obdobných správních řízení.