Restituování pozemků sloužících jako komunikace

V minulých dnech tisk informoval veřejnost o tom, že Státní pozemkový úřad začal ve větší míře vydávat restituentům pozemky, které jsou předzahrádkami, parkovišti či chodníky, a že restituenti mohou se získanými pozemky nakládat, jak se jim zlíbí. Údajně mohou chodníky či parkoviště zrušit, zakázat na ně vstup nebo je prodat spekulantům.

Veřejná ochránkyně práv, do jejíž agendy spadá i ochrana obecného užívání pozemních komunikací, by se ráda k věci stručně vyjádřila a upozornila, že v dosavadních článcích chybějí informace o tom, jak mohou na daný stav reagovat úřady chránící obecné užívání pozemních komunikací.

Pozemní komunikace (tj. veřejností užívané cesty) upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon definuje pozemní komunikace a dělí je do jednotlivých kategorií, upravuje však také, kdo je vlastníkem té které kategorie pozemní komunikace, vymezuje práva a povinnosti vlastníků a uživatelů komunikací a zakotvuje dohled silničních správních úřadů nad jejich dodržováním. Silniční správní úřady mimo jiné rozhodují (vydávají správní rozhodnutí) v situacích, kdy existuje pochybnost o charakteru konkrétního pozemku jako veřejné cesty. Není důvod domnívat se, že by se toto pravidlo nemělo uplatnit i na pozemky vydávané Státním pozemkovým úřadem. Žádost o vydání takového rozhodnutí může podat jednak vlastník pozemku, jednak ti jeho uživatelé, kteří prokáží, že je rozhodnutí této záležitosti nezbytné pro uplatnění jejich práv (§ 142 správního řádu). V podrobnostech ochránkyně odkazuje na své webové stránky www.ochrance.cz, kde je publikován sborník zásadních závěrů ochránce s názvem Veřejné cesty II .

V rámci správního řízení o existenci komunikace musejí úřady zjišťovat mimo jiné nezbytnou komunikační potřebu a souhlas vlastníka pozemku. V článku zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn.: II. ÚS 268/06 se týká domu v centru Prahy vráceného v restituci, skrze který vedl průchod na jinou ulici. Vrácení domu proběhlo v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona restituenti získávali zpět nemovitosti zabrané v minulosti státem nebo obdrželi finanční náhradu. Státní pozemkový úřad však restituce vyřizuje v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Nejedná se tedy o domy, ale pouze o pozemky. Vrácení majetku v režimu tohoto zákona může proběhnout tak, že se skutečně vrátí původní pozemek, nebo, nelze-li jej vrátit (vydat), poskytne se pozemek náhradní (podle § 11a jmenovaného zákona). Vrací-li se původní pozemek, restituent patrně není vázán předchozím souhlasem státu s veřejným užíváním pozemku a v souladu s citovaným nálezem může v krátké době po restituci pozemek veřejnému užívání odejmout (znepřístupnit ho). Je ovšem sporné, zda lze takto zacházet i s náhradním pozemkem. Náhradní pozemek se totiž oprávněným osobám přiděluje na základě jejich výběru z nabízených náhradních pozemků. Lze proto uvažovat o tom, že v důsledku volby náhradního pozemku nový vlastník vstupuje do práv a povinností původního vlastníka (státu), včetně případného souhlasu (byť mlčky uděleného) s užíváním pozemku jako pozemní komunikace. Z mediálních výstupů bohužel nelze vyčíst povahu vracených pozemků (zda jde o pozemky původní, či náhradní).

Velkou roli může hrát dále to, zda se na vydaném pozemku nachází zpevněná plocha, která je považována za komunikaci a je silničním správním úřadem zařazena do kategorie komunikací místních. Zatímco účelové komunikace (tj. nejnižší kategorie pozemních komunikací) nejsou podle ustálené soudní judikatury samostatnými věcmi a jsou tudíž vždy pouhou součástí pozemku, místní komunikace mohou být samostatnými věcmi, a to věcmi ve vlastnictví obcí. Vrácení pozemku pod místní komunikací (ať už původního či náhradního) tedy na povaze této komunikace ve vlastnictví obce nic nemění a vlastník pozemku je povinen strpět její bezplatné užívání. Mohl by se ovšem po obci domáhat vyrovnání občanskoprávní cestou.

K obavám o neudržování schůdnosti vydaných pozemků ochránkyně doplňuje, že zákon o pozemních komunikacích upravuje pouze schůdnost a sjízdnost místních komunikací, silnic a dálnic, nikoli však komunikací účelových. Není tedy podstatné, kdo je vlastníkem komunikace, ale o jakou komunikaci se jedná. Vlastník účelové komunikace nemá povinnost udržovat tuto komunikaci schůdnou, i kdyby vlastníkem byla obec nebo stát. Změna vlastníka pozemku tedy nemá přímý vliv na povinnost úklidu cesty.

Ochránkyně proto doporučuje nejen uživatelům sporných restituovaných pozemků, ale též oprávněným osobám, kterým Státní pozemkový úřad nabídl náhradní pozemek, na kterém se nachází plocha, která by mohla být označena za pozemní komunikaci (obzvláště je-li takto pozemek označen v katastru nemovitostí), aby si zjistili podrobnější informace u místního silničního správního úřadu. Silničním správním úřadem je každý obecní úřad v republice.