Řízení o příspěvku na péči jsou dlouhá a nezohledňují skutečný stav žadatele

Délka řízení nemůže být v neprospěch žadatele

Šetření konkrétních případů ukazuje, že řízení o přiznání příspěvku na péči, ale zejména vyřízení odvolání proti rozhodnutí, trvají řadu měsíců. Během nich často dochází k dalšímu zhoršení zdravotního stavu žadatele. Výjimkou nejsou ani případy, kdy v průběhu řízení žadatel o příspěvek zemře. V souvislosti s průtahy zástupkyně ochránce opakovaně upozorňuje na nutnost posuzovat vždy aktuální zdravotní stav žadatele. Jestliže Posudková komise MPSV v odvolacím řízení posuzuje zdravotní stav žadatele, nemůže se zabývat pouze zdravotním stavem k okamžiku vydání původního posudku, ale přihlížet i k novým lékařským nálezům a aktuálnímu zdravotnímu stavu. Opačný postup by žadatele poškozoval, neboť v průběhu řízení nemůže podat novou žádost. Po tu dobu (řada měsíců i několik let) musí pobírat nižší příspěvek, než mu vzhledem k jeho stavu náleží, nebo mu příspěvek vůbec není přiznán. Příkladem takové špatné praxe může být stěžovatel, jehož odvolací řízení trvalo 15 měsíců. Během nich upozorňoval krajský úřad i Posudkovou komisi MPSV na rapidně se zhoršující zdravotní stav. Posudková komise přesto jeho stav posoudila pouze ke dni vydání původního rozhodnutí.

Podle zástupkyně ochránce takový postup není správný a posudková komise je povinna zahrnout aktuální změnu zdravotního stavu do svého posudkového hodnocení. Na základě stanoviska zástupkyně ochránce v konkrétních případech přistoupilo MPSV na změnu praxe a přislíbilo provádět nová posouzení v odvolacích řízeních k aktuálnímu datu

Rozpory mezi sociálním šetřením a hodnocením posudkového lékaře snižují důvěru v řízení

Trvalým problémem jsou rozpory mezi výsledky sociálního šetření a výsledkem posudkového lékaře. Zatímco v případě rozhodování o invalidním důchodu musí lékař žadatele vidět a prohlédnout, v rozhodování o příspěvku na péči je v přímém kontaktu s žadatelem pouze sociální pracovník, jehož zjištění jsou podkladem pro lékařskou posudkovou službu. Posudkový lékař pak vychází pouze z písemných podkladů a lékařských zpráv. Při této metodě posuzování nemohou s ohledem na nedostatečnou znalost věci dojít ke zohlednění všech důsledků diagnózy na konkrétní osobu.

V jednom z případů zástupkyně ochránce např. zjistila, že ačkoli byl sociálním šetřením nejprve zjištěn II. stupeň závislosti (nezvládání 19 posuzovaných úkonů), v opakovaném šetření stupeň I. (nezvládání 18 úkonů) a v rámci odvolacího řízení dokonce stupeň III. (29 úkonů), posudkový lékař neuznal ani lehkou závislost na pomoci jiné osoby. Posudkový lékař totiž nezohlednil všechny aspekty zdravotního stavu (např. že si stěžovatel nebyl schopen připravit stravu, ostříhat si nehty, měl nestabilní chůzi apod.).

Právě nezohlednění všech aspektů zdravotního stavu a soběstačnosti žadatele je nejčastějším důvodem nepřiznání odpovídajícího příspěvku na péči. V úvahu není brána skutečnost, že posuzovaná osoba například fyzicky požadovaný úkon zvládne, ale není schopna samostatně a spolehlivě rozpoznat potřebu takového úkonu nebo není schopna zkontrolovat, zda úkon provádí dobře. Příkladem mohou být v poslední době medializované případy dětí s diabetem.

Bodový systém nevystihuje potřebu péče o děti a duševně nemocné

Zástupkyně ochránce však upozorňuje, že podobným způsobem jsou posuzováni i žadatelé s řadou jiných zdravotních problémů. Apeluje proto na nutnost důsledně dodržovat zákon o sociálních službách, který stanovuje, že pokud posuzovaná osoba zvládne určitý úkon jen částečně, má být hodnocena tak, jako kdyby tento úkon nebyla schopna zvládnout vůbec. To platí i pro schopnost provádět úkon zcela samostatně, schopnost ověřit správnost jeho provedení, či pro rozpoznání nutnosti provést určitý úkon. Podle zástupkyně ochránce by posuzování nemělo probíhat formálně a pouze na základě obecných charakteristik nemoci či zdravotního postižení, ale vždy s přihlédnutím k individuálním dopadům diagnózy na konkrétní osobu a rovněž s přihlédnutím ke všem jejím diagnózám. Nemělo by tak docházet k situacím, kdy například zcela hluchému dítěti není přiznán příspěvek na péči, protože není přihlédnuto ke schopnosti orientace v prostoru i čase v přirozeném prostředí i mimo něj. Stejně tak není možné posoudit žadatele jako schopného zvládat úkon „chůze po rovině“, přestože se nejedná o chůzi (tj. krok za krokem), ale o pohyb na invalidním vozíku, jak se s tím zástupkyně ochránce v jednom z případů setkala.

Zvláštní skupinou, u níž dochází poměrně často k chybám v posouzení, jsou osoby trpící duševní nemocí nebo mentálním postižením. Při vyhodnocování jejich soběstačnosti a schopnosti vykonávat úkony péče o vlastní osobu velmi často sociální pracovníci i posudkoví lékaři podceňují nutnost pomoci nebo alespoň dohledu další osoby. Duševně nemocní či mentálně postižení jsou v mnoha případech schopni posuzovaný úkon fyzicky zvládnout, ale nejsou sami schopni rozpoznat potřebu takového úkonu. Podle zástupkyně ochránce je nutné, aby se sociální pracovníci či posudkoví lékaři nespoléhali např. pouze na tvrzení posuzované osoby, že úkon zvládne, ale aby si takovou samostatnost ověřovali např. svědeckou výpovědí poskytovatele sociální služby. Zdravotní stav těchto osob by pro účely přiznání příspěvku na péči měl vždy posuzovat lékař s atestací z psychiatrie a psychiatr by také měl být členem posudkové komise MPSV, alespoň pokud se takový žadatel o příspěvek proti rozhodnutí odvolá.

Právě v případě dětí a duševně nemocných, či mentálně postižených, se stávající bodový systém jeví jako neodpovídající k postižení problematiky jejich stavu v širších souvislostech. V důsledku toho jim není příspěvek na péči přiznáván nebo je přiznán v nižším stupni, ačkoli obvykle vyžadují neustálý dohled a pomoc jiné osoby.

Nedostatečné lékařské posudky jsou nepřezkoumatelné

Jako velmi závažné vnímá zástupkyně ochránce také nedostatky v posudcích posudkových lékařů. Často v nich chybí bližší odůvodnění závěrů a není zřejmé, proč posudkový lékař neuznal určitý úkon či potřebu dohledu. Výjimkou nejsou ani případy, kdy je závěr posudkového lékaře v rozporu s odbornými nálezy, aniž by se posudkový lékař odvolával např. na vlastní vyšetření nebo na jiné důkazy. Stává se také, že dokumentace k vypracování posudku bývá neúplná, takže výsledné hodnocení neodpovídá faktickému stavu žadatele o příspěvek. Takto nedostatečné posudky bez přesvědčivého zdůvodnění závěrů jsou fakticky nepřezkoumatelné a vedou k vadným rozhodnutím správních orgánů o přiznání či nepřiznání příspěvku na péči. Zástupkyně ochránce je proto přesvědčena, že v odvolacím řízení by měla být rozhodnutí založená na nedostatečně odůvodněných posudcích zrušena a věc předána k novému posouzení.