Zveřejněno
Rovnost lidí není samozřejmost
Základním kamenem demokratických společností a jejich právního řádu je přesvědčení, že všichni lidé mají stejná individuální práva. Bez rozdílu. V České republice je jejich katalog zakotven explicitně v Listině základních práv a svobod. Tento zdánlivě samozřejmý předpoklad je dodnes předmětem mnoha sporů a nedorozumění.
Pokud je s někým ve srovnatelných situacích zacházeno odlišně bez rozumného zdůvodnění, hovoříme o diskriminaci. Co je a co není diskriminace, vymezuje tzv. antidiskriminační zákon z roku 2009. Jedná se například o odlišné zacházení z důvodů věku, pohlaví, zdravotního postižení nebo sexuální orientace. Smyslem antidiskriminační legislativy je tomuto nerovnému zacházení zamezit a zajistit, aby s lidmi bylo zacházeno jako s jednotlivci, kteří jsou si ve svých právech rovni.
Tyto elementární premisy českého právního řádu si je nutné připomenout také proto, že je ve svých vyjádřeních opakovaně zpochybňuje zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček. Opakovaně konstruuje imaginární skupiny lidí, které údajně usilují o nějaká mimořádná práva – tedy jiná práva, než mají ostatní. V takovém světě však nežijeme.
V nedávném rozhovoru pro Parlamentní listy (17.8.) například tvrdí: “společnost (je) atomizována na malé skupiny, které svůj zvláštní způsob života domněle považují za nějaké obecné a vymahatelné právo, jejich pocit, že je společnost nechápe a dokonce diskriminuje, je pak silný.”
Podobně pak ve svém komentáři pro deník Právo (8.8.): “společnost se skládá jen z nekonečného množství skupin rozdělených podle nejrůznějších kritérií věkových, genderových, sexuálních, pracovních, politických, náboženských a kdoví jakých ještě, skupin, z nichž každá má představu o realizaci svých zcela odlišných a často si vzájemně protiřečících práv.”
V právu neexistují skupiny lidí, které konstruuje JUDr. Křeček vyzdvižením určitého rysu jejich osobnosti. Jde vždy o jednotlivce a jeho individuální právo, kterého se domáhá, což je běžným rysem demokratického právního státu. O oprávněnosti jeho nároku pak rozhoduje příslušný orgán státu (obvykle soud).
Když v americké Alabamě v roce 1955 Rosa Parksová odmítla v autobuse pustit na své místo bělocha, nevymáhala tímto aktem mimořádná práva pro černochy. Chtěla jen, aby měli stejná práva, jako kdokoli jiný. Úkolem antidiskriminačního práva je zajistit, aby lidem nebyla upírána jejich skutečná práva (ta, s nimiž se rodí každý člověk) jen pro jejich způsob života, pro jejich pohlaví, pro jejich věk nebo etnický původ. Antidiskriminační právo ani společnost tedy neusiluje o “realizaci odlišných a často si vzájemně protiřečících práv”, ale o to, aby všichni lidé měli stejná práva bez ohledu na své pohlaví, věk nebo sexuální orientaci.
V závěru rozhovoru pro deník Právo (20.8.) JUDr. Křeček zmiňuje, že výroky ombudsmana nebo rozsudky soudů musí být společností akceptovány, jinak se dostávají na vodu. Obávám se, že pokud se při uplatňování práva začnou zohledňovat momentální nálady společnosti, dostane se na vodu celý právní stát jako celek.
V roce 1954 prohlásil americký Nejvyšší soud rasovou segregaci ve školách za protiústavní. Tento rozsudek – zvláště ve státech amerického jihu – společností akceptován nebyl. Naopak. Vyvolal demonstrace a nepokoje bílé majority. První černošské studenty musela do původně bílých škol doprovázet národní garda, kterou posléze vystřídala na příkaz prezidenta americká armáda. I takové podoby má historie prosté myšlenky, že jsou si lidé ve svých právech rovni.
Bílá majorita přitom tehdy měla podobný pocit, jaký dnes často artikuluje JUDr. Křeček: že je narušován tradiční řád a jsou uměle rozšiřována něčí práva na úkor většiny. Černoši náhle zabírali v autobusech místa vyhrazená jen pro bílé a ve školách se dělo totéž ve školních lavicích. Zmíněné rozsudky amerického Nejvyššího soudu již dnes nikdo nezpochybňuje. Staly se mezníkem v boji za rovnost lidí. Chtělo to však odvahu, nepodlehnout názoru většiny.
Text vyšel v deníku Právo 24.8. 2016.
Autor:
Mgr. Petr Polák,
vedoucí oddělení rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv.
Více informací o diskriminaci:
http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html
www.ochrance.cz/uploads-import/DISKRIMINACE/pravni_predpisy/Antidiskriminacni_zakon.pdf
www.ochrance.cz/diskriminace/pomoc-obetem-diskriminace/co-je-co-neni-diskriminace/
www.ochrance.cz/uploads-import/DISKRIMINACE/Vyzkum/CZ_Diskriminace_v_CR.pdf