Seriál ČT „Ochránce“ – 6. díl: Památková péče

Lidé se na ochránce obracejí v naději, že jim pomůže zachránit to, co nám naši předci zanechali. Jsou to jednak lidé, kteří poukazují na zanedbání památkové péče a na nečinnost úřadů. Ty podle nich nedostatečně postihují vlastníky za to, že se o kulturní dědictví nestarají. Osobně se problémy s památkovou ochranou týkají další skupiny lidí, která u ombudsmana hledá pomoc, a to těch, kdo vlastní dům v památkové rezervaci nebo zóně a úřady jim nechtějí povolit určitou opravu. Poslední skupinou, jsou pak lidé, kteří se snaží zachránit historický objekt, jemuž hrozí zbourání, tím, že usilují o jeho prohlášení za státní kulturní památku. Ministerstvo však ve většině případů jejich návrh na prohlášení objektu za památku zamítne.

Horův mlýn v Prokopském údolí v Praze přežil třicetiletou válku. Možná ale neustojí nezájem současného majitele. Za záchranu mlýna bojuje Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, protože vlastník svoje záměry na rekonstrukci nikdy nerealizoval. Povinnost starat se o památku má vlastník a úřady musí dohlížet, že se opravdu stará a nedělá nic, co by ji poškozovalo. V tomto případě vlastník neustále jen předkládal plány a projekty, vždy žádal památkáře o závazné stanovisko, což v nich vzbuzovalo dojem, že se něco děje. Bohužel, od plánů k práci už vlastník nepokročil. Úřady mají vlastníkovi uložit povinnost provést nezbytné práce na památce, a pokud ji nesplní, přistoupit k sankcím. Jinak má vlastník pocit, že může opravy donekonečna odkládat.

Plastová, nebo dřevěná okna? Neutuchající problém obyvatel žijících v tzv. městských památkových zónách. Jiří Pauk o tom ví své. Už pět let se snaží získat povolení na výměnu sice téměř nefunkčních, ale podle památkářů historicky hodnotných oken. Upozorňoval, že orgány památkové péče jeho žádosti zamítá, přitom není schopen zajistit jednotný vzhled domů v památkové zóně města, že se na jejím území nacházejí domy s plastovými okny a že dokonce i na radnici, která je zapsána jako kulturní památka, jsou také plastová okna.

Majitelé domů v památkových rezervacích musí respektovat památkovou ochranu území a strpět tedy určité omezení vlastnického práva. Opakujícím se problémem u památkové péče je však nejednotný postup úřadů, které si mnohdy neuvědomí, že každá výjimka, kterou udělí, se stává precedentem. Na druhou stranu je vždy třeba zkoumat důvody, které vedly k těmto povolením. Památkové zóny bývají rozděleny do částí s různě přísnou ochranou. Je tedy možné, že např. v okrajových částech památkové zóny úřady povolují i využití některých moderních technologií. Stejně tak v částech, které třeba nejsou v pohledové linii (vnitrobloky apod.). Často také není problém v tom, že by památkáři udělovali výjimky, ale spíš, že jsou nedůslední v kontrole a vymáhání dodržování pravidel památkové ochrany. K tomu bohužel přistupuje nedostatečná zákonná úprava. Stává se, že plastová okna vlastníci osadí bez příslušných povolení. Památkáři by takové vlastníky měli trestat pokutami.

V souvislosti s tímto problémem však ochránce dlouhodobě poukazuje na jinou nerovnost. Zatímco vlastník památkově chráněného objektu dostává finanční kompenzaci od státu za to, že musí při obnově a udržování objektu respektovat určitá omezení, vlastníci objektů, které nejsou samy o sobě chráněné, ale nacházejí se v památkové zóně, musí také respektovat omezení, ale žádná kompenzace jim nepřísluší.

Také Jaroslav Kostka již několik let odsouvá rekonstrukci svého zámku. Do sklepů tam zatéká obecní kanalizace a brání tak jakýmkoliv opravám.

Vlastník má povinnost památku udržovat v dobrém stavu, pokud to nedělá, může mu to orgán památkové péče nařídit. Na druhou stranu občané a organizace, které vlastníky nejsou (v tomto případě obec) jsou povinni si počínat tak, aby nezpůsobily změny stavu kulturních památek a neohrožovaly jejich zachování. Pokud je tedy památka ohrožována a ničena obecní kanalizací, může orgán památkové péče postupovat i vůči obci.

Na již odvysílané díly seriálu se můžete podívat na www.ceskatelevize.cz