Seriál Ochránce – 15. díl – Sociální reforma a její dopady na zdravotně postižené

Sociální reforma a její dopady na zdravotně postižené. Aneb, když státní úředník namísto pomoci život postiženému spíše komplikuje. Režie P. Kotrla

Život je pro ně sám o sobě dost těžký, úřady a instituce jim ho ale také neulehčují. Pomoci s jejich problémy se snaží alespoň ombudsman. Hlavními aktéry nejnovějších tří příběhů televizního cyklu Ochránce jsou lidé s handicapem. (oficiální text ČT)

Dcera paní J. se narodila s Downovým syndromem. Přestože už je dospělá a spoustu věcí zvládne sama, neobejde se bez stálého dohledu a asistence jiných lidí. Přes týden proto pobývá ve stacionáři. To všechno ale samozřejmě něco stojí. Když byl rodině kvůli změnám v zákonech i chybnému posudku lékaře příspěvek na péči výrazně snížen, dostal se případ až na stůl ombudsmana. Ten zjistil, že ačkoli sociální pracovnice v rámci sociálního šetření shledala, že dcera paní J. potřebuje pomoc druhé osoby při zvládání 22 úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnost, podle posudkové lékařky, která vycházela ze zdravotnické dokumentace, je pomoc nutná jen u 16 úkonů. Ombudsman konstatoval, že zásadní otázkou v posuzovaném případně není, zda je slečna J. schopna fyzicky některé úkony provádět, nýbrž zda jsou její intelektové schopnosti natolik dostatečné, že je zvládne provádět dlouhodobě, samostatně, spolehlivě, opakovaně, rozpozná potřebu úkonu a zkontroluje správnost provádění úkonů. Posudky úřadu práce byly proto z důvodu nedostatečného vyhodnocení dopadu zdravotního postižení na některé úkony péče o vlastní osobu a soběstačnosti a absence řádného odůvodnění neúplné a nepřesvědčivé. Paní J. po šetření ombudsmana podala novou žádost a dceři byl přiznán vyšší stupeň závislosti na péči.

Pan H. z druhého příběhu je postižený dětskou mozkovou obrnou a odmalička je upoután na invalidní vozík. Bydlí sice v Turnově, ale studuje střední školu ve sto kilometrů vzdálené Praze, kam ho na internát musí vozit jeho maminka. Do loňského roku dostávala rodina příspěvek na benzín, s novým zákonem se ale vše změnilo. Od 1. ledna 2012 má na příspěvek na mobilitu nárok pouze ten, kdo nevyužívá pobytové služby pro osoby se zdravotním postižením. Vůbec se přitom nezjišťuje, kam a z jakého důvodu postižený jezdí. Tím, že je pan H. přes týden ubytovaný v Domově pro osoby se zdravotním postižením v Praze, bere se to tak, že využívá pobytové služby, tedy nemá na příspěvek na mobilitu nárok.

Paní H. k tomu namítala, že je zákon poškozuje. Kdyby byl internát registrovaný jinak (tj. ne jako pobytové zařízení pro osoby se zdravotním postižením), syn by nárok na příspěvek měl. Paní H. to považuje za nelogické, protože v zařízení je syn pouze kvůli studiu, tedy jen během školního roku a jen ve všední dny, na víkendy a prázdniny ho vozí domů.

V tomto případě je problém v právním předpisu, kde má ochránce možnost pouze změnu doporučovat. Obracel se v této věci i na Poslaneckou sněmovnu a upozorňoval, že dostává řadu podnětů právě i od rodičů, jejichž dětem jsou přes týden poskytovány pobytové služby v domovech pro osoby se zdravotním postižením, přičemž současně je jim zajištěno vzdělávání. O víkendech však tráví čas s rodinou. Znemožnění přiznání příspěvku na mobilitu těmto osobám tak fakticky znamená jejich izolaci od rodiny a od společnosti.

V květnu ochránce paní H. informoval, že byl přijat pozměňovací návrh umožňující přiznat osobám, které jsou v zařízení sociálních služeb příspěvek na mobilitu v důvodech hodných zvláštního zřetele. Mohla by si pak o příspěvek znovu požádat.

Hrdinové posledního příběhu si přáli zůstat v anonymitě. Jako pěstouni se ujali hned po narození holčičky, která trpí vzácným onemocněním – cystickou fibrózou. Nemoc, která se navenek nijak neprojevuje, vyžaduje ale intenzívní péči a neustálou bdělost. I této rodině přinesla sociální reforma velké problémy.

Podle zákona o státní sociální podpoře měli rodiče dětí s postižením povinnost provést do 31. 1. 2012 volbu buď rodičovského příspěvku, či příspěvku na péči (souběh dávek nebyl s účinností od 1. 1. 2012 možný). Paní K. zvolila pobírání rodičovského příspěvku (namísto příspěvku na péči, který dítěti svěřenému jí do pěstounské péče až dosud náležel v I. stupni). Dále pobírá dávky pěstounské péče, jejichž výše (a případné zvýšení) je zákonem vázáno na posouzení stupně závislosti. Holčička, o kterou se paní K. stará, vyžaduje intenzivnější péči a paní K. by měla nárok na vyšší pěstounské dávky, jenže na ně nemůže dosáhnout. Aby jí byly pěstounské dávky zvýšeny, muselo by dojít k novému posouzení stupně závislosti holčičky na péči. Posuzování stupně závislosti se však děje v rámci řízení o příspěvku na péči. Protože však paní K. pobírá rodičovský příspěvek a souběh není možný, Úřad práce řízení, kterým by byl stav holčičky posouzen, zastaví. Nezáleží na tom, že paní K. nejde o příspěvek na péči, ale jen o posouzení závislosti holčičky na péči.

Ochránce paní K. poradil, že dosáhnout posouzení stupně závislosti je možné i v rámci řízení o přiznání průkazu pro osobu se zdravotním postižením. Paní K. žádost podala a následně jí byly pěstounské dávky zvýšeny.