Složitost antidiskriminačního práva i nejistota výsledku sporu lidi odrazuje od hájení svých práv

Panelová diskuze „Rovnost a zákaz diskriminace v činnosti veřejného ochránce práv“ přinesla nejen teoretickou diskuzi o právní úpravě rovného zacházení, ale i řadu informací a poznatků z praxe. Různorodost názorů na některé problémy přispěla k živé diskuzi odborníků nad budoucností ochrany před diskriminací.

Veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský ve své úvodní řeči připomněl, že diskriminace je považována za fenomén konce 20. století a století současného. Zapomíná se ale, že požadavek rovnosti, ve smyslu nerozlišování způsobem, který je z morálního i právního hlediska nekorektní, zde existuje téměř od nepaměti. Už Aristoteles říkal, že je nesprávné jednat ve stejné situaci odlišně, stejně jako je špatné v odlišných situacích nerozlišovat. Naše Listina základních práv a svobod se přihlásila k ideji rovnosti, ale jak opakovaně potvrdil i Ústavní soud, rovnost je kategorií relativní.

„Antidiskriminační zákon se v otázce rovnosti ne vždy s Listinou základních práv a svobod shoduje. V některých věcech jde nad její rámec, jinde ji naopak opomíjí. Jsou právníci, kteří považují antidiskriminační zákon dokonce za neústavní, což může znít na tomto shromáždění kacířsky, ale podstatou demokracie je i právo na odlišný názor“, uvedl ombudsman Pavel Varvařovský s tím, že s přijetím antidiskriminačního zákona se stal národním Equality Body, tedy místem, které má dohlížet na rovné zacházení. K tomu je ale vybaven jen „měkkými“ nástroji, jako je poskytování metodické pomoci, provádění výzkumu, osvěta a mezinárodní spolupráce.

„V činnosti ombudsmana nepředstavuje diskriminace velkou agendu. Mediálně jde ale o oblast sledovanou a také zahraniční návštěvy se obvykle zajímají především o diskriminaci z důvodu etnického původu v České republice. Vyjadřují pak překvapení, když se dozví, že statisticky nejde o číslo velké a že obecně stížností na diskriminaci řešíme poměrně málo“, dodal Pavel Varvařovský.

Antidiskriminační právo je složité, lidé se v něm neorientují

Michal Čermák z Právnické fakulty Masarykovy univerzity poukázal na složitost antidiskriminačního  práva, které je příliš komplexní a složité, aby se v něm lidé bez pomoci odborníků vyznali. Řada zákonů upravuje diskriminaci ve své působnosti (školský zákon, zákon o zaměstnanosti aj.). Ve chvíli, kdy chceme kvalitně a dobře interpretovat právní normy, je třeba odborný zásah. Podle něj je nutné právní úpravu zjednodušit: „Jsou dvě cesty. Buď budeme cizelovat resortní právní předpisy a antidiskriminační zákon oklešťovat, nebo se naopak antidiskriminační zákon stane univerzálním a duplicity z jiných zákonů se odstraní.“ Vyslovil rovněž názor, že by měl veřejný ochránce práv v prosazování rovného zacházení přitvrdit, což by však vyžadovalo posílení jeho pravomocí: „Pokud má být skutečným Equality Body, měl by mít možnost v otázkách diskriminace rozhodovat jako správní orgán nebo by měl oběti diskriminace přímo zastupovat před soudem. Sice se to nehodí k tradičnímu pojetí ombudsmana, ale hodí se to k Equality Body, pokud má opravdu vymáhat účinnost antidiskriminačního práva.“

Rovnost versus svoboda

Jiný názor na antidiskriminační právo vyjádřil soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Podle něj nečelíme problému ohrožení rovnosti, ale ohrožení svobody. „Boj za rovnost ohrožuje svobodu těch, kdo do konceptu rovnosti nezapadají. Nerovnost nemusí být špatná, pokud je vnímána jako nestejnost a jako prostor pro lidi, aby dělali různé věci a tím se obohacovali. Koncept rovnosti může vést k horším důsledkům, než kdybychom věci nechali přirozenému vývoji bez zásahu státní moci.“

Upozornil, že v souvislosti s rovným zacházením se nejčastěji mluví o boji proti předsudkům. Podle jeho názoru, ale předsudky nejsou a priori špatné. Jde o užitečné zjednodušení, které je tady tak dlouho, jako samo lidstvo, může někdy vést k nežádoucím důsledkům a vždy by o něm mělo být hlavně přemýšleno. „Vždy bychom se měli ptát, jestli je konkrétní předsudek opravdu tak škodlivý, abychom proti němu museli bojovat, nebo jestli nemá určitou hodnotu pro budoucí vývoj společnosti. Ti, kdo o diskriminaci rozhodují, by si měli klást otázku, jestli je vždy nutné nerovnosti odstraňovat, jestli bychom některé neměli nechat být, žít s nimi a nechat život, aby si s nimi poradil.“

Pokud už chceme spontánní řád z pozice státu modifikovat, je podle Karla Šimky nutné zamyslet se i nad použitými prostředky. Za nejhorší cestu považuje zákazy, protože vrchnostenský zákaz, kterým chceme zajistit rovnost, současně omezujeme svobodu, svobodnou vůli. Vhodnější jsou „měkčí“ metody, jako např. dotace, zvýhodňování, společenská diskuze, upozorňování na problémy apod., ale je třeba mít na paměti, že všechna opatření představují náklady i výnosy.

Střet rovnosti a svobody vidí Karel Šimka v situaci, kdy jsou za účelem rovnosti vydávány zákazy a dochází k omezování svobody a svobodné volby. „Nebudu protestovat proti opatřením, která mají rozšířit uplatnění lidí, rozšířit možnost svobodné volby. Vždy by mělo být vnímáno, že jsou zde lidé, kteří nechtějí bojovat proti nerovnosti, kteří za důležitější považují zachovat co nejvíce svobody pro jednotlivce“, uzavřel Karel Šimka.

Rozdílné postavení žen a mužů ve firemní praxi

V České republice je podle výzkumů jen 7 % žen mezi řediteli velkých podniků, navíc jde vesměs o firmy, které i ve vedení nabízejí nižší plat. I nadále také trvá rozdíl 10 % mezi platy mužů a žen stejného vzdělání, ve stejných firmách a na stejném pracovním postu. Rozdíly mezi muži a ženami se však ještě dál zvětšují v případě žen s dětmi. Podle studie CERGE-EI představuje mateřství výrazný zásah do postavení ženy na trhu práce, ať už jde o získání práce, kariérní postup nebo plat. Velkou roli v zaměstnávání žen přitom stále hrají předsudky. Testy provedené v USA například ukázaly, že se šance ženy na přijetí do orchestru zvýšily, pokud uchazeči hráli za plentou. V soutěži o místo vedoucího laboratoře byl stejný životopis hodnocen lépe, pokud na něm bylo mužské jméno, uvedl v rámci své prezentace doc. Ing. Štěpán Jurajda, PhD., ředitel CERGE UK a Národohospodářského ústavu AV ČR. Upozornil také, že diskriminace žen, ať už vědomá či nevědomá, může významně ovlivňovat produktivitu firem. Ty, které jsou vystaveny většímu konkurenčnímu tlaku, už si to uvědomují a rozdíly mezi muži a ženami zmenšují. Například banky vystavené tvrdé konkurenci najímají více žen a snižují platové rozdíly mezi muži a ženami. Výzkum provedený v Maďarsku potvrdil, že platové rozdíly klesají v odvětvích, která musí čelit většímu konkurenčnímu tlaku ze zahraničí. Aby se ženy mohly v České republice vracet do zaměstnání rychleji, musely by být k dispozici kvalitní služby, jako jsou zejména školky s vysokou kvalitou péče.

90 % diskriminovaných se nesoudí

Advokát David Strupek, který obhajoval Romy ve sporu D.H. a ostatní versus Česká republika u Evropského soudu pro lidská práva upozornil, že statistiky diskriminace nejsou relevantní, pokud vycházejí z počtu podaných žalob na diskriminaci. 90 % obětí diskriminace v České republice se totiž rozhodne nedomáhat se svých práv u soudu. Problém není v soudním poplatku nebo v zajištění právního zástupce, protože podle jeho zkušeností soudy osvobozují žalobce od soudního poplatku v případě, že jde o osoby nemajetné, a podobné je to i v ustanovení právního zástupce. Zásadní problém vidí David Strupek v nepředvídatelnosti výsledku. „I když je žalobce přesvědčen o svém právu, neví, s jakým odůvodněním svého jednání a s jakými důkazy přijde žalovaná strana. Zároveň ale ví, kolik zaplatí, pokud spor prohraje. Pro oběť diskriminace to demotivující a je pro ni složité se za této situace rozhodnout, že žalobu podá,“ uvedl.

Selektivní vnímání personalistů – diskriminace z nepozornosti

Uchazeči o zaměstnání z různých etnických skupin mohou u personalistů narazit už jen kvůli svému jménu. Pokud je etnická příslušnost z jejich jména patrná, personalisté v prvním kole výběrových řízení další informace nezpracovávají stejně pozorně, jako u dalších kandidátů. Z této teorie selektivní pozornosti, resp. diskriminace z nepozornosti, vycházel ekonomický výzkum realizovaný společně Univerzitou Karlovou v Praze a CERGE-EI. Z jeho výsledků vyplývá, že uchazeči o práci s typicky česky znějícím jménem jsou o 180 % častěji zváni k pracovnímu pohovoru než identičtí uchazeči s asijsky znějícím jménem a o 75 % častěji, než uchazeči s romsky znějícím jménem. Podobná je i situace v nájemním bydlení, kde jsou zájemci s česky znějícím jménem zváni k prohlídce bytu o 90 % častěji než zájemci z minoritních skupin, aniž by o sobě dopředu prozradili jakékoli další informace.

Vojtěch Bartoš z CERGE-EI upozornil na negativní důsledky tohoto jednání pro společnost – jestliže bude mít i nadprůměrný jedinec kvůli svému etnickému původu ztížené podmínky vstupu do zaměstnání, může to vést k rezignaci celé etnické skupiny na vzdělávání jako takové, protože jeho očekávaný přínos bude nízký.  Možným řešením jsou podle něj anonymizované životopisy, kdy se jména uchazečů objeví až ve druhém kole výběrového řízení. Podobné opatření už podle výzkumu funguje ve státní správě i v soukromých firmách ve Velké Británii, Německu, Švédsku, Francii, Holandsku či Belgii. Jako svůj standard ho přijaly i velké firmy, jako jsou Deutsche Post, L’Oréal, Procter and Gamble aj.