Stanovisko veřejného ochránce práv k nálezu ÚS ze dne 29. 3. 2007

Veřejný ochránce práv přijal s uspokojením nález Ústavního soudu (dále též ÚS) ze dne 29. 3. 2007, ve věci ústavní stížnosti paní A. W. proti rozsudku NSS ze dne 26.10. 2005 sp.zn. 3 Ads 2/2003, který se týká aplikace Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (Smlouvy) a považuje jej pro další rozhodovací praxi českého nositele pojištění (České správy sociálního zabezpečení) za průlomové. Nikoliv snad tím, že by bylo v rozhodovací činnosti ÚS ojedinělé (judikatura ÚS je ve věci tzv. slovenských důchodů konstantní, viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, IV. ÚS 158/04 či III. ÚS 252/04), nýbrž tím, že předmětná věc byla poprvé v historii projednána a rozhodnuta plénem Ústavního soudu.

Veřejný ochránce proto předpokládá ukončení tápání správních i soudních orgánů při rozhodování o důchodových nárocích osob, kterým vznikl nárok na dávku důchodového pojištění po 1. lednu 1993, a kteří měli k tomuto datu zaměstnavatele se sídlem na Slovensku, případně byli na Slovensku výdělečně činní. Ústavní soud zcela v souladu s názorem veřejného ochránce práv, publikovaným od roku 2001 v souhrnných zprávách o činnosti[1], které každoročně předkládá Poslanecké sněmovně, Senátu, prezidentu republiky a dalším institucím, mimo jiné zdůraznil, že:

• Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozdělením společného státu. Tento společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu byl občan zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Česká republika v ústavní rovině akceptovala princip kontinuity právního řádu. Na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu proto nelze nahlížet jako na „zaměstnání v cizině“. Takové rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) „zaměstnáním v cizině“, považuje ÚS ve světle výše uvedeného za diskriminující, neboť není podloženo „objektivními“ a „rozumnými“ důvody.
• Při rozhodování o důchodových nárocích výše specifikovaných osob je nezbytné respektovat ústavní princip rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky (umožňuje-li zákon č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnění nároků z něj plynoucích bez ohledu na státní občanství, tj. ve vazbě na trvalý pobyt, z pohledu ochrany ústavněprávní, ÚS považuje za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoli ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob).
• Ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.
• Smlouva zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého. Mezinárodní závazky ČR vůči SR, které směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze

  V návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 veřejný ochránce práv doporučuje, aby se občané, kterým vznikl nárok na dávku důchodového pojištění po 1. lednu 1993 a kteří měli k tomuto datu zaměstnavatele se sídlem na Slovensku, a cítí se být ve svých důchodových nárocích aplikací Smlouvy poškozeni, obrátili na českého nositele pojištění (ČSSZ)

• se žádostí o změnu rozhodnutí podle ustanovení § 56 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým jim byl přiznán tímto nositelem pojištění důchod pouze v dílčí výši odpovídající době pojištění získané v České republice po 1. lednu 1993,
• se žádostí o přiznání dávky důchodového pojištění českým nositelem pojištění, pokud jim dávka důchodového pojištění nebyla přiznána vůbec.

Je věcí českého nositele pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů. Bude tudíž respektovat částku důchodového pojištění pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění.

V Brně dne 4. března 2007

JUDr. Otakar M o t e j l

veřejný ochránce práv

[1] Viz část III. Souhrnných zpráv o činnosti veřejného ochránce práv  za jednotlivé roky na adrese zpravy.php