Systém sociálních dávek vykazuje řadu nedostatků

Podle zástupkyně ochránce je systém pro běžné občany příliš složitý. Osoby, kterým jsou tyto dávky určeny, neznají, a pro časté novelizace ani nemohou detailně znát, právní předpisy a v systému se nedokáží zorientovat. I přes snahu jednotlivých sociálních pracovníků nasměrovat žadatele na správný úřad se na ochránce obracejí lidé, kteří nevědí, kde o kterou dávku mohou žádat, případně o existenci některých dávek nevědí vůbec. Stává se, že když jsou o možnosti požádat o dávku dodatečně informováni, jejich nárok je promlčen a o část dávky tak přijdou. Sociální dávky navíc často využívají senioři nebo zdravotně postižení, pro které je vzhledem k jejich zdravotnímu stavu nemožné mnohdy opakovaně objíždět všechny příslušné úřady, aby o dávky požádali.

Nezdůvodněné rozdíly v posudcích tvrdě postihují sociálně slabé

Při rozhodování o příspěvku na péči se zástupkyně ochránce často setkává s rozdílnými výsledky  posouzení stupně závislosti sociálním pracovníkem a posudkovým lékařem. Pokud není odlišné hodnocení posudkového lékaře řádně zdůvodněno, vzbuzují tyto rozdíly u žadatelů nedůvěru a pochybnosti o správnosti výše přiznaného příspěvku. Jestliže posudkový lékař nedostatečně zjistí potřebu pomoci při některých úkonech, může být žadateli přiznán příspěvek v nižší částce, než by mu měla podle zákona náležet. V několika takových případech navrhla zástupkyně ochránce z důvodu neúplnosti a nepřesvědčivosti posudku Ministerstvu práce a sociálních věcí zahájení přezkumného řízení. Jednalo se například o nesprávné zohlednění potřeby kompenzačních pomůcek apod. Ministerstvo práce a sociálních věcí se dosud ve většině případů ztotožnilo s názorem ochránce a původní rozhodnutí zrušilo.

O příspěvku na péči rozhoduje na základě písemné žádosti odbor sociálních věcí obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Rozhodnutí o příspěvku je vydáváno na základě dvou podkladů. Prvním jsou výsledky sociálního šetření provedeného pracovníkem obecního úřadu v místě bydliště žadatele. Druhým podkladem je posudek posudkového lékaře úřadu Ten posuzuje zdravotní stav žadatele podle lékařských zpráv a zhodnocuje, zda je závislost na péči u dané osoby dána zdravotními důvody.

Výsledky obou hodnocení jsou často rozdílné a jak zjistila zástupkyně ochránce, nejen úřady práce, ale často ani posudková komise MPSV v odvolacím řízení se s rozpory mezi výsledky sociálního šetření a posouzením zdravotního stavu žadatele ve svých rozhodnutích nevypořádají. Žadatelé o příspěvek na péči tak dostanou zamítavé rozhodnutí, aniž by tušili, na základě čeho komise k zamítnutí dospěla, co bylo obsahem zprávy posudkového lékaře. Většina občanů totiž neví, že si kopii zprávy posudkového lékaře mohou vyžádat.

Zástupkyně ochránce se domnívá, že by žadatelé o příspěvek na péči měli být úřady poučováni o možnosti seznámit se s celým posudkem o stupni závislosti. Posudkovým lékařům a posudkovým komisím pak zástupkyně ochránce vytýká, že při vydávání posudků nepostupují důsledně podle základních zásad správního řízení, svá rozhodnutí řádně neodůvodňují a neobjasňují, jakým způsobem vyhodnotili rozdílné výsledky posudkového lékaře a sociálního šetření. Tímto nedůsledným jednáním dochází i k situacím, že jsou u obdobných případů vydávána různá rozhodnutí.

Průtahy ve vyřizování žádostí o příspěvek na péči – Ani po roce průtahů neubývá

Už doslova evergreenem v systému dávek pro zdravotně postižené jsou průtahy ve vyřizování žádostí o příspěvek na péči. Zatímco u posudkových lékařů úřadů práce, na jejichž průtahy ve zpracování posudků si lidé stěžovali, se situace v loňském roce zlepšila, problém neúměrné délky řízení se přesunul do fáze odvolacího řízení – k posudkovým komisím MPSV. Zástupkyně ochránce se proto na MPSV opakovaně obracela a žádala o přijetí takových opatření, která by průtahy efektivně eliminovala. Přestože ministerstvo zvýšilo počet posudkových lékařů, zavedlo nové metody činnosti Posudkové komise MPSV a v posledním čtvrtletí roku 2008 poprvé došlo ke snížení celkového počtu nevyřízených posudků, pro žadatele o příspěvek na péči je podle zástupkyně ochránce situace i nadále neúnosná. Mnohaměsíční čekání na výplatu dávky je citelně postihuje a uvrhuje je do značných sociálních potíží. Jak zástupkyně ochránce zjistila, průtahy jsou někdy tak dlouhé, že dochází k případům, že žadatel o příspěvek ještě před vydáním rozhodnutí zemře. V několika případech, kde v důsledku nedostatku právní úpravy nemohl být příspěvek následně vyplacen ani blízké osobě, která o žadatele osobně pečovala, navrhla zástupkyně ochránce Ministerstvu práce a sociálních věcí zahájit řízení o náhradu škody.

Společné posuzování pro dávky v hmotné nouzi může být diskriminační

Od roku 2007 platí v oblasti pomoci v hmotné nouzi nová definice okruhu společně posuzovaných osob. Ta předpokládá, že osoby, které spolu trvale žijí, společně také hradí náklady na své potřeby. Jde v podstatě o sdílenou odpovědnost osob, které žijí v témže bytě.

Společně se vždy posuzují příjmy manželů, partnerů, rodičů a nezletilých dětí bez ohledu na to, zda spolu vedou společnou domácnost či nikoliv. V případě rodičů a zletilých dětí se však jejich příjmy posuzují společně jen tehdy, pokud spolu užívají tentýž byt. Jako modelový příklad lze uvést zletilou osobu, která z důvodu nedostatku prostředků pro vlastní bydlení žije se svými rodiči. Ztratí zaměstnání, ale pokud se dostane do sociální nouze, stát jí pomoc neposkytne, neboť součet příjmů jejích rodičů je nad hranicí hmotné nouze. Pokud by však žila samostatně, byly by jí dávky pomoci v hmotné nouzi poskytnuty.

Ještě obtížnější je situace osamělého rodiče s dítětem, který sdílí domácnost se svými rodiči (tj. prarodiči). Podle zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou příjmy těchto osob vždy posuzovány společně, pokud žijí v témže bytě.

Zástupkyně ochránce považuje toto ustanovení zákona za nespravedlivé a diskriminační. Pokud by rodič nebyl osamělý, byl by posuzován společně pouze s partnerem, nikoli s prarodiči, přestože by žili v témže bytě. Stejně tak by pomoc od státu získal tehdy, kdyby nežil s prarodiči. V takových případech se totiž vyživovací povinnost v rámci rodiny nevyžaduje.

Nově pojatý koncept společně posuzovaných osob tak v praxi tvrdě dopadá na sociálně slabé, kteří nemají možnost opatřit si samostatné bydlení, na dospělé děti starající se o své rodiče nebo naopak o rodiče starající se o své zdravotně postižené dospělé děti. Obvykle totiž společně žijí právě sociálně slabí. U nich je pak vzájemná vyživovací povinnost vymáhána, zatímco v případě zletilých dětí žijících odděleně od rodičů se tak neděje. Společné posuzování pro účely dávky v hmotné nouzi založené na principu společného bydlení podle názoru zástupkyně ochránce působí proti principu mezigenerační solidarity a může ve svém důsledku vést k narušení vztahů mezi rodiči a dětmi.