Systematické návštěvy zařízení, kde se vykonává ústavní výchova a ochranná výchova

Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2006 se veřejný ochránce práv (dále jen ochránce) při provádění systematických návštěv zaměřil na zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova.

Návštěvy proběhly ve Výchovném ústavu a dětském domově se školou, střední školou, základní školou a školní jídelnou Chrastava, odloučeném pracovišti Výchovného ústavu a školní jídelny Ostrava – Hrabůvka v Polance nad Odrou, Výchovném ústavu se školní jídelnou Pšov (dále jen „zařízení“, „výchovný ústav nebo VÚ“) a v Oddělení pro děti s extrémními poruchami chování při Dětském domově se školou v rámci zařízení Výchovný ústav, dětský domov se školou, středisko výchovné péče, základní škola, střední škola a školní jídelna v Boleticích nad Labem – Děčíně (dále jen „odd. EPCHO“).

Charakteristiky zařízení a dětí v nich umístěných přibližují následující tabulky:

Vysvětlivky k tabulce:

IVP – individuální vzdělávací plán

PVS – pracovně výchovné skupina dle § 2 odst. 7 vyhlášky MŠMT č. 438/2006 Sb.

Během návštěv se ochránce kromě jiného zaměřil na plnění požadavku vyššího oddělení dětí s nařízenou ústavní výchovou od dětí s uloženou ochrannou výchovou, na zákonnost umístění audiovizuálních systémů a speciálních stavebně technických prostředků (mříží), na režim v jednotlivých zařízeních a na naplňování práv dětí ve smyslu mezinárodních úmluv a zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních – dále jen ZVUOV). V obecné rovině se ochránce částečně zabýval i celkovou koncepcí péče o rodinu a dítě, resp. náhradní rodinné péče, přičemž v tomto ohledu vycházel i z poznatků stížnostní agendy.

Zjištění ochránce

Obecná zjištění

Ochránce je především toho názoru, že celková koncepce náhradní péče o dítě a mládež resp. péče o rodinu a děti – v současnosti roztříštěná a často nekoordinovaná mezi ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí, by se měla ujednotit pod gesci jednoho ústředního státního úřadu, aby se předešlo dalším výtkám ze strany Výboru pro práva dítěte – dozorového orgánu nad prováděním Úmluvy pro práva dítěte, tj. mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která má aplikační přednost před zákonem. S ohledem na rozšíření kontextu sociální práce mnohdy na celou rodinu, by tímto orgánem mělo být ministerstvo práce a sociálních věcí.

Dále se ochránce domnívá, že je třeba zintenzivnit práci s rodinou – současná státní politika a praxe však tento aspekt dostatečně nezohledňuje, resp. je fakticky málo dbáno na preventivní aspekty a průběžnou práci s rodinou. Alternativou poddimenzované terénní práci s rodinou zůstává pouze pobyt v zařízení. Tento fakt je zapříčiněn nedostatečně vyvinutým systémem sociálních služeb v rovině preventivní a poradenské a také nedostatečným počtem pracovnic orgánů sociálně právní ochrany dětí. Zatímco v jiných státech připadá na jednu pracovnici 10 – 12 případů, v České republice se jedná o 100 a více kauz. Je pochopitelné, že za takové situace není možné intenzivně pracovat s dítětem natož s jeho rodinou (svoji roli v některých případech hraje rovněž velká vzdálenost ústavu od bydliště dítěte – viz níže). V jiných státech se již při prvním náznaku problémů v rodině, které mohou mít na vývoj a výchovu dítěte dopad, vypracovávají např. „dočasné“ plány pomoci (Velká Británie) nebo plány sociální práce s dítětem (Slovensko). Cílem těchto plánů, které se netýkají pouze dítěte, ale celé rodiny, je prevence, tedy snaha pomoci rodině překonat složité období, a tím předejít razantnějšímu zásahu do rodinného života  – v krajním případě tedy i odejmutí dítěte. Na vypracování plánů se podílí samotní rodiče, dítě podle svých rozumových schopností, ale v některých případech i širší rodina (Slovensko). Pokud již k odejmutí dítěte dojde, práce s ním nekončí, stejně jako nekončí práce s rodinou. Umístění mimo rodinu je totiž chápáno jako opatření dočasné. Např. na Slovensku je stanovena pro orgány sociálně-právní ochrany dětí povinnost, aby jejich práce směřovala k co nejkratšímu pobytu dítěte mimo rodinu, popř. k využití jiného opatření. Slovenská právní úprava rovněž explicitně vylučuje, aby vážným ohrožením či narušením výchovy dítěte, pro které by mohla být ústavní výchova nařízení, mohly být bytové či majetkové poměry rodičů.

Zjištění k režimu výkonu ústavní a ochranné výchovy

Ochránce získal z návštěv zařízení dojem, že požadavek zákona na zřetelnější oddělení dětí s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou, je spíše ignorován. V ústavech jsou většinou děti s uloženou ochrannou výchovou zařazeny do jiné výchovné skupiny, což by ve smyslu zákona mělo být výjimkou. Tento spočívající v oddělení dětí s nařízenou ústavní výchovou od dětí s uloženou ochrannou výchovou, který zákon předvídá, vyplynul z legislativních změn (novela ZVUOV provedená zákonem č. 383/2005 Sb.) směřujících ke  zpřísnění podmínek v režimu ochranné výchovy (zejména možnosti použití speciálních stavebně-technických prostředků a audiovizuálních systémů). Smyslem oddělení obou režimů je ochrana dětí s nařízenou ústavní výchovou, tedy záruka, že přísnější režim, včetně existence stavebnětechnických prostředků a kamer, nedopadne i na ně.

Vzhledem ke skutečnosti, že v současné době je ochranná výchova uložena 102 dětem (přičemž v 98 případech se jedná o odklon od trestního opatření ve smyslu § 12 písm. b) ve spojení s § 22 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže – ZSVM), mělo by jejich umístění v několika málo zařízeních dopad na možnosti zachování rodinných a příbuzenských vazeb, a to s ohledem na vzdálenost zařízení od bydliště blízkých osob. Tato skutečnost pouze potvrzuje fakt, že koncepce institucionální výchovy by se měla ubírat směrem ke zřizování malých zařízení rodinného typu, tak jak je to běžné v okolních zemích. Obdobný problém (velká vzdálenost od rodiny) nastává v případech zařízení, která se mají věnovat dětem se specifickými potřebami (např. zařízení v Polance).

Dále se ochránce zaměřil na instalaci speciálních stavebnětechnických prostředků a audiovizuálních systémů ve smyslu ust. § 15 ZVUOV, které obsahuje zákonné zmocnění k instalaci kamerových systémů pro kontrolu okolí budov a areálu zařízení, prostor kam děti nemají přístup a chodeb zařízení. Ochránce shledal existenci kamer ve VÚ Chrastava a na oddělení EPCHO v Boleticích. Ve VÚ Chrastava jsou kamery instalovány jednak v části budovy určené pro děti s uloženou ochrannou výchovou, ochránce však zjistil jejich instalaci i v části obývané výlučně dětmi s nařízenou ústavní výchovou, což je v rozporu s §15 odst. 1 ZVUOV. Kamery jsou nainstalovány i na oddělení EPCHO v Boleticích, a to na chodbách, společných prostorách a v místnostech sloužících k výuce dětí – zákon přitom instalaci kamer v takovém rozsahu neumožňuje.

Během návštěv ochránce zaznamenal rozdíly spočívající jak v materiálním vybavení zařízení, počtu a kvalifikaci personálu, přítomností psychologů, tak v samotném režimu (např. nastavení bodovacích systémů, opatření ve výchově nemající oporu v zákoně – např. odebírání vlastního oděvu), apod. Tento stav je způsobilý ohrozit princip rovnosti v právech dětí.

Další zjištění ochránce se vztahovala např. k různě nastaveným tzv. bodovacím systémům, k možnosti dětí odjíždět na pobyty domů k rodičům, k realizaci vycházek, k možnosti telefonického kontaktu s rodinou atp.

Veřejný ochránce práv doporučil:

• Začít neprodleně podnikat koncepční kroky ke sjednocování péče o dítě pod gesci jednoho orgánu,
• zabývat se změnou celkové koncepce náhradní rodinné péče a péče o rodinu a děti ve smyslu:

-  rozšíření systému sociálních služeb na poli prevence a poradenství,

-  posílení preventivního působení na ohrožené děti a jejich rodiny,

-  průběžné intenzivní práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami včetně vypracovávání plánů pomoci, a to za účasti všech dotčených stran,

-  důrazu na skutečnost, že odejmutí dítěte, je až krajní možností s tím, že důvodem by neměly být bytové či majetkové poměry rodičů,

• zřizování „malých“ zařízení rodinného typu; především pak pokud se týká zařízení určených pro skupiny dětí, které potřebují zvýšenou popř. specifickou péči (např. drogově závislé),
• okamžitě odstranit kamery z míst, pro něž není v zákoně zmocnění a vykládat příslušné ustanovení zákona tak, aby se možnost instalovat audiovizuální systémy nedotkla práv dětí s nařízenou ústavní výchovou a bylo co nejvíce šetřeno práv dětí s uloženou ochrannou výchovou,
• vypracovat standardy péče poskytované dětem ve školských zařízeních.

V Brně dne 7. března 2007

  JUDr. Otakar M o t e j l

  veřejný  ochránce práv