Nezprostředkování nájemního bydlení Romům – i svobodná volba nájemníka má své meze

Pokud vlastník nemovitosti, která je nabízena veřejnosti [§ 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona], sdělí zprostředkovateli (realitnímu makléři), že si nepřeje, aby byla druhou smluvní stranou osoba určitého etnika, dopouští se diskriminace, a to formou navádění (§ 4 odst. 5 antidiskriminačního zákona).

Každá osoba je oprávněna ověřit si, zda může vykonávat nerušeně svá práva. Pokud při takovém ověřování dojde k neoprávněnému zásahu do jejích práv, má shodné nároky, jako kdyby se setkala s diskriminací nečekaně.

Sociální pracovnice nevládní organizace upozornila ochránce, že se při hledání bydlení pro své klienty často setkává s tím, že realitní makléři odmítají zprostředkovat nájemní bydlení Romům. Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatelky by bylo možné ověřit jen obtížně, využil ochránce deklarované spolupráce s Poradnou pro občanství, občanská a lidská práva a požádal jejího ředitele o zprostředkování tzv. situačního testování. Zaměstnankyně poradny provedly tři testovací hovory, během nichž se vydávaly za zájemkyně o nájemní bydlení. Ve dvou případech se testující pracovnice představily jako Horvátová, v jednom případě se romská pracovnice představila vlastním jménem. Makléři se poté pracovnic zeptali, zda jsou Romky. Poté co tuto otázku pracovnice zodpověděly kladně, jim makléři sdělili, že požadovanou prohlídku bytu nemohou zprostředkovat, neboť si to majitel bytu nepřeje.

Ochránkyně dospěla k závěru, že se realitní makléři dopustili přímé diskriminace, neboť z pohledu antidiskriminačního zákona je právně významné objektivní chování poskytovatele služeb, nikoliv jeho vnitřní pohnutka. V případě, že by tvrzení makléřů ohledně pokynu majitelů bytů bylo pravdivé, dopouštěli by se majitelé diskriminace ve formě navádění.

Ochránkyně se ve své zprávě zabývala také otázkou situačního testování. V této věci dospěla k závěru, že nemateriální újma, která vznikne osobě mající diskriminační znak (zde etnicita) ucházející se o bydlení „pouze naoko“, je srovnatelná s újmou vzniklou osobě skutečně hledající bydlení, neboť diskriminační jednání snižuje především důstojnost osoby, a ta je v obou případech dotčena stejnou měrou. Obdobnou situaci sice české soudy prozatím neřešily, ale Nejvyšší soud Švédska dospěl v podobné věci k závěru, že testující osoby mohou žádat o odškodnění. Zároveň dospěl k závěru, že přiznaná náhrada může být snížena tak, aby reflektovala skutečnost, že dotčeným osobám nebylo upřeno něco, co skutečně chtěly.

Soudního rozhodnutí ve věci náhrady újmy testující osoby se dočkáme i na našem území, neboť se jedna z testujících pracovnic rozhodla (ve spolupráci s poradnou) podat žalobu proti jedné z  realitních kanceláří k Okresnímu soudu v Litoměřicích. Žalovaná realitní kancelář však závěry ochránkyně odmítá. Zbývající dvě kanceláře na zprávu ochránkyně nereagovaly. Ochránkyně proto vyzvala k vyjádření Asociaci realitních kanceláří ČR, Českou komoru realitních kanceláří a Realitní komoru ČR. Podle jejich reakce uváží další kroky směřující ke změně jednání realitních makléřů.