Úředníci a úřednice mohou odvádět kvalitní práci, pouze pokud jsou v zaměstnání spokojení

Kvalitní práci mohou odvádět pouze lidé, kteří jsou ve svém zaměstnání spokojení. Z tohoto předpokladu vychází myšlenka tzv. work-life balance, tedy slaďování osobního a pracovního života tak, aby si člověk nemusel vybírat mezi prací, rodinou nebo osobními zájmy. Podle zákona o státní službě mají služební úřady od roku 2015 povinnost věnovat tomuto slaďování zvláštní pozornost a vytvářet pro něj vhodné podmínky.

Kancelář ombudsmanky v roce 2017 provedla na většině českých ministerstev výzkum, který se tímto tématem zabývá. Na základě jeho výsledků přichází s doporučeními pro zlepšení podmínek jak na ministerstvech, tak na úřadech. „Doporučení ombudsmanky vítáme. Mezi služebními úřady jsou v podmínkách slaďování rozdíly a zlepšování slaďování může v dlouhodobém horizontu přilákat nové lidi do státní správy,“ uvedl místopředseda Odborového svazu státních orgánů a organizací Rudolf Pospíšil.

„V soukromém sektoru jsou work-life balance opatření atraktivním benefitem. Podniky se snaží vyjít vstříc potřebám zaměstnanců – například nabízí placené zdravotní volno, nebo podporují návrat rodičů do práce, ať už vlastní firemní školkou či finančním příspěvkem na hlídání dětí. Slaďování potřeb zaměstnanců a zaměstnankyň je finanční investice, ale v současné situaci na trhu práce může být klíčovou výhodou pro získání a udržení talentů,“ řekla Pavlína Kalousová, předsedkyně platformy pro odpovědné podnikání Byznys pro společnost.

Státní správa nemůže konkurovat soukromému sektoru výší nabízených platů. Může však úředníkům a úřednicím zajistit vstřícnou pracovní atmosféru a jistoty, které budou lákat do státní služby kvalitní a motivované lidi. „Jsme přesvědčeni, že by stát měl jít příkladem. Proto i my v Kanceláři veřejného ochránce práv poskytujeme zaměstnankyním a zaměstnancům několik možností, jak sladit své studium, zdravotní omezení nebo péči o dítě s prací,“ uvedl Petr Polák, vedoucí odboru rovného zacházení v kanceláři ombudsmanky.        

„Lidé jsou různí, ale vesměs někde pracují, mají rodinu a svůj osobní život. Lidé v 21. století by neměli být nuceni obětovat jedno pro druhé. Jsem přesvědčena, že to společnosti neprospívá, a proto považuji problematiku slaďování pracovního a osobního života za jednu z priorit již od začátku svého mandátu,“ vyjádřila se ombudsmanka Anna Šabatová.

Výzkum jejího úřadu zjistil, že v oblasti slaďování existuje napříč ministerstvy určitý standard, jako je například pružné rozvržení služební doby. V dalších opatřeních (kratší služební doba, výkon služby z jiného místa) jsou však velké rozdíly, ačkoli je legislativa pro všechna ministerstva stejná. Lidé vykonávající státní službu mohou mít k využití slaďovacích opatření různé důvody a nepřijetí těchto opatření může představovat diskriminaci. Pro odmítnutí žádosti o slaďovací opatření musí mít úřad vždy legitimní důvody.

S jakými žádostmi o slaďování osobního života s výkonem služby je možné se setkat?

• otec žádá o úpravu služební doby, protože chce trávit s dětmi více času
• těhotná žena žádá o výkon služby z jiného místa z důvodu těhotenských nevolností
• zaměstnanec pečuje o svou nemohoucí maminku, a proto žádá kratší úvazek
• žena žijící v páru s ženou stejného pohlaví žádá o úpravu služební doby, aby se mohla starat o dítě partnerky
• muž na vozíčku žádá o výkon služby z domova, aby práce byla zvladatelná vzhledem k jeho hendikepu

Doporučení veřejné ochránkyně práv pro sladění osobního a rodinného života s výkonem státní služby

Celý text:  https://goo.gl/JXwQ6q

Služební úřady by měly zjišťovat zájem o slaďovací opatření a nabízet je individuálně. Měly by zajistit vzdělávání představených ohledně flexibilních forem práce. O možnostech využití slaďovacích opatření je potřeba účinně a transparentně informovat všechny zaměstnankyně a zaměstnance.

Ministerstva by měla zajistit správné fungování a vzdělávání tzv. koordinátorů a koordinátorek pro rovnost mužů a žen na ministerstvech. Tématu by se měli věnovat nejen v rámci ministerstva, ale také v předkládaných dokumentech. V současné době také vyřizují jiné typy agendy a problematice slaďování často nevěnují určený podíl kapacity.

Sekce pro státní službu na Ministerstvu vnitra by měla při stanovování cílů v oblasti slaďování zohledňovat výstupy z výročních zpráv o vytváření podmínek pro sladěno rodinného
a osobního života státních zaměstnanců s výkonem státní služby služebními úřady. Také by měla zpracovávat metodiky a návody pro úřady, identifikovat dobrou praxi a organizovat pravidelné vzdělávání úředníků a úřednic.

Odbor rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády by měl využívat zjištění z výročních zpráv o slaďování rodinného a osobního života ve státní službě předkládaných Ministerstvem vnitra a následně je zahrnul i do aktualizovaných priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti žen a mužů.

Příběhy o slaďování z praxe služebních úřadů

Služební úřady chtějí po svých zaměstnankyních informace, které chtít nemají

Paní Jana pečuje o dvě nezletilé děti (jedno z dětí má zdravotní hendikep) a chtěla zkrátit služební dobu na šest hodin denně. Úřad její žádost dvakrát zamítnul, paní Jana uspěla dvakrát s odvoláním u nadřízeného úřadu. Úřad kratší dobu ve výsledku povolil (6,5 hodiny denně), ale na kratší „zkušební“ období (tři měsíce). Celé řízení trvalo neuvěřitelných sedm měsíců. Úřad po paní Janě nadto požadoval informace, které mu nepřísluší zjišťovat: kdy začíná a končí dětem docházka do mateřské a základní školy, zda navštěvují školní družinu, jaká je dopravní dostupnost bydliště, školy a úřadu apod. Přitom jediné, co měl úřad vyhodnotit, bylo, zda by nepřítomnost paní Jany na pracovišti ohrozila plynulý chod úřadu. To však neučinil. Po uplynutí zkušebního intervalu tří měsíců úřad povolil paní Janě kratší služební dobu na neurčito.

Paní Jana přiznává, že na toto období nevzpomíná ráda – bylo to období nejistoty a stresu. Je ráda, že to má za sebou.

Pokud se lidé brání, může to trvat velmi dlouho. Ochrana se míjí účinkem

Paní Marta se vrátila do služebního úřadu po rodičovské dovolené. Pracovala zpočátku šest hodin denně, jednu hodinu práce vykonávala z domu. Tento režim měl trvat čtyři měsíce s ohledem na adaptaci dítěte v mateřské škole. Po uplynutí doby úřad práci z domu nechtěl dále umožňovat. Proto paní Marta požádala o zkrácení úvazku na pět hodin denně do konce školního roku. Zaměstnavatel žádost zamítnul, paní Marta musela začít pracovat na plný úvazek. Proti takovému rozhodnutí se paní Marta bránila podáním odvolání. S odvoláním uspěla – nebylo totiž jasné, v čem by povolení kratší služební doby ohrozilo plnění úkolů úřadu. Úřad ale paní Martě vyhověl až po sedmi měsících od podání odvolání.

Paní Marta nyní pracuje na plný pracovní úvazek. Její zaměstnavatel sice uvádí, že slaďování umožňuje. V praxi je ale velice těžké si opatření vymoci. Navíc člověk musí strpět nepříjemné poznámky.

Neochota dohodnout se na práci z jiného místa

Paní Šárka pracovala na pozici ředitelky odboru. Vrátila se po uplynutí mateřské dovolené
a požádala o práci z domova. Chtěla pracovat z domova dva dny v týdnu do jednoho roku dítěte. Setkala se s nepochopením nadřízeného, který vyjádřil nedůvěru, že by mladé matky mohly odvádět kvalitní práci. Na práci z domova se nedohodli. Oficiálně proto, že pozice ředitelky odboru není z povahy věci slučitelná s prací z domu ani v omezené míře. Šárka přitom převážně komunikovala s podřízenými i nadřízenými elektronicky či telefonicky, její kancelář byla v jiné budově než zbytek odboru. Porady probíhaly jednou týdně. Přesto vedení úřadu trvalo bezpodmínečně na fyzické přítomnosti na pracovišti osm hodin denně.

Paní Šárka se rozhodla ze státní služby odejít. Přešla do soukromého sektoru, kde ji slaďování v požadovaném rozsahu umožní.