Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v případě Národní knihovny pochybil

ÚOHS se podle zjištění ochránce případem zabýval postupně třikrát. Nejprve dospěl k závěru, že není věcně příslušný k přezkoumání úkonů Národní knihovny (zadavatele) v rámci soutěže o návrh, a řízení iniciované společností HŠH architekti, s.r.o., zastavil. Argumentoval přitom tím, že se nejednalo o veřejnou zakázku, tj. nešlo o úkony zadavatele učiněné v zadávacím řízení.

O dva měsíce později upozornila společnost HŠH architekti, s. r. o., ÚOHS na riziko zadání veřejné zakázky na základě výsledků předmětné soutěže o návrh. ÚOHS na to reagoval sdělením, že neshledal důvod k zahájení správního řízení, s odůvodněním, že se na postup Národní knihovny vztahovala výjimka z aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek, a to v důsledku použití pravidel mezinárodních organizací (Standardních pravidel UNESCO pro mezinárodní soutěže v architektuře a územním plánování a Pokynů Mezinárodní unie architektů pro mezinárodní architektonické soutěže). Ačkoliv uplatnění výjimky z aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek namítala Národní knihovna i vítěz soutěže již v prvním řízení, tehdy se ÚOHS touto věcí nezabýval.

Naposledy ÚOHS začal ve věci jednat na základě dotazu Ministerstva kultury, které ÚOHS žádalo o stanovisko a doporučení k dalšímu postupu. V rámci tohoto šetření ÚOHS nechal vypracovat expertní posudek k povaze pravidel UNESCO a pokynů Mezinárodní unie architektů. Z posudku vyplynulo, že výjimku nelze aplikovat, což následně obecně připustila i Evropská komise.

ÚOHS tedy vyrozuměl Ministerstvo kultury a Národní knihovnu, že nelze použít výjimku ze zákona o zadávání veřejných zakázek a sdělil jim, že „vítězný návrh byl vybrán v rozporu s postupem, který zákon předvídá“. Doporučil soutěž zrušit. To vše ÚOHS učinil pouhým dopisem, nikoli správním rozhodnutím, a současně ministerstvo i knihovnu upozornil, že ovšem nedisponuje pravomocí bezprostředně přezkoumávat zákonnost tzv. soutěží o návrh. Upozornil také, že „…toto stanovisko nemůže nahradit ani předjímat činnost Úřadu ve správním řízení, které může být Úřadem zahájeno…, pokud by získal poznatky o nezákonném postupu zadavatele v zadávacím řízení na projektové práce či na jinou související zakázku“.

Ochránce po analýze případu dospěl k závěru, že ÚOHS byl věcně příslušný k posouzení úkonů Národní knihovny jako zadavatele v rámci soutěže o návrh a k rozhodnutí o jejich zákonnosti. Minimálně v případech, kdy soutěž o návrh jednoznačně směřuje k vlastnímu zadání veřejné zakázky, jak tomu bylo u Národní knihovny, musí ÚOHS přijmout opatření, aby zabránil případnému protiprávnímu jednání. Ochránce je přesvědčen, že není možné odmítat výkon dohledu pouze s poukazem na to, že soutěž o návrh není zadávacím řízení, zvláště v případě, kdy nejde pouze o „čistou“ soutěž o návrh, ale postup zadavatele zcela nesporně směřoval k zadání veřejné zakázky (Národní knihovna vyhlásila „mezinárodní projektovou architektonickou soutěž na zpracování návrhu a vyhledání zhotovitele projektové dokumentace nové stavby…“ tj. zadání deklarovalo, že na tuto soutěž naváže zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění s vítězem této soutěže). Prvotní rozhodnutí ÚOHS o zastavení řízení pro tvrzenou věcnou nepříslušnost proto ochránce považuje za nezákonné.

Ochránce rovněž kritizuje ÚOHS, že v průběhu času ne zcela pochopitelně měnil své názory, vedl další šetření s nejasným rozsahem i výsledkem a přes shromážděnou dokumentaci a vyjádření dospěl k blíže nezdůvodněným závěrům o neregulérnosti soutěže o návrh, jež nadto nevtělil do rozhodnutí, které by mohlo být řádně přezkoumáno. Ochránce považuje za nepřípustné, aby správní orgán nahrazoval rozhodovací činnost neformálními přípisy, které neobsahují zdůvodněný závěr o případném porušení zákonného postupu a proti nimž se nelze řádně bránit. Odpírání řádného výkonu dohledu nad dodržováním zákona o zadávání veřejných zakázek ze strany ÚOHS tak vedlo k dlouhodobé (trvalé) nejistotě jak na straně zadavatele, tj. Národní knihovny, tak účastníků soutěže včetně jejího vítěze.

Pokud jde o vliv ÚOHS na mediální obraz kauzy, domnívá se ochránce, že v některých případech mediální výstupy ÚOHS neodpovídaly skutečnosti. Obecně se ochránce pozastavil nad nepřípadností věcných komentářů k regulérnosti soutěže, jestliže ÚOHS současně popíral svou věcnou příslušnost a odmítal v této věci rozhodnout.

V podrobnostech ochránce odkazuje na průběžnou zprávu o šetření.