Zrušení hrobu proti vůli některých pozůstalých

Jeden případ z oblasti pohřebnictví, který zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček v nedávné době řešil, byl smutným příběhem takového sporu.

Dopis paní z Plzně končil slovy: „…prosím Vás o Váš názor na tuto strašnou věc, o které se stydím mluvit se známými lidmi. Prosím Vás o radu, zda mám právo vědět, kde a jak byl uložen popel mého manžela a mých rodičů, zda existuje způsob, jak tuto informaci vymáhat.“ Při návštěvě hřbitova totiž zjistila, že hrob jejího manžela a rodičů byl zrušen. Na jeho místě byla jen prázdná jáma bez pomníčku. Na správě hřbitova se dozvěděla, že hrob nechal zrušit její syn a zpopelněné ostatky si odnesl. Na její dopisy a prosby o sdělení, kam ostatky přenesl, nereaguje. Vyvrcholily tím mnohaleté spory mezi rodiči a synem, které šly v tomto případě doslova až za hrob.

„Jde o jeden z opakujících se problémů, kdy dojde ke zrušení hrobu proti vůli některých pozůstalých, aniž by byli informováni, kam byly zpopelněné ostatky přemístěny. Podle zákona o pohřebnictví totiž může s hrobovým místem nakládat výlučně jeho nájemce. Je jen na jeho úvaze, jestli bude v nájmu pokračovat, nebo ho ukončí a zpopelněné ostatky v urně a hrobové zařízení si odebere,“ vysvětluje zástupce ochránkyně a dodává, že zákon nevyžaduje, aby se zrušením hrobu souhlasili ostatní příbuzní, ani není povinností nájemce či hřbitovní správy ostatní příbuzné informovat o zrušení hrobu. Právě tohle se stalo i paní z Plzně, protože nájemní smlouva na hrobové místo byla uzavřena na jejího syna.

„Nikdo dopředu neočekává, že se jednou dostane s příbuznými do sporu o hrob, přesto k tomu dochází. Účinnou pojistkou je uvést do smlouvy o nájmu hrobového místa více osob na straně nájemce,“ doporučuje zástupce ochránkyně zvlášť u rozvětvených rodin se společným hrobovým místem. Správa pohřebiště pak musí komunikovat se všemi a nemůže se stát, aby jeden z nájemců bez vědomí ostatních nájem hrobového místa zrušil.

Zjišťování, kde jsou ostatky příbuzných paní z Plzně uloženy, komplikuje i fakt, že zákon o pohřebnictví nevyžaduje, aby byla urna se zpopelněnými lidskými ostatky uložena na veřejném pohřebišti. Právě z toho pak někdy plynou spory mezi příbuznými, když si pozůstalí nechají urnu doma. Ostatním příbuzným, přátelům a známým tím fakticky znemožní uctění památky zesnulých.

„Jsem přesvědčen, že zrušení hrobu proti vůli některých pozůstalých, nebo bez jejich informování, kam byly ostatky nově přemístěny, je přinejmenším neetické a lidsky nepochopitelné,“ konstatuje zástupce ochránkyně. Po zvážení souvislostí tohoto konkrétního případu však dospěl i k závěru, že zrušením hrobového místa bez vědomí stěžovatelky mohlo dojít k zásahu do jejích osobnostních práv a piety zemřelých. Součástí práva na rodinný život je totiž i vztah žijícího člena rodiny k jeho zesnulým předkům. Zvláštní pouto se přitom neváže pouze k mrtvým, ale i k místu jejich posledního spočinutí. Potvrdil to i Ústavní soud v roce 2009 když konstatoval, že pietní a emocionální vztah k takovému místu může být dokonce silnější než vlastnický vztah k němu.

„Nevím, jestli je v tomto případě naděje na smír mezi matkou a synem. Pokud by k němu nedošlo, nezbývalo by jí nic jiného, než se obrátit na soud. V rámci soudního řízení by pak mohla požadovat poskytnutí informace o tom, kde je urna s popelem jejích blízkých uložena,“ uzavírá zástupce ochránkyně Stanislav Křeček s tím, že ačkoli jde o hluboce lidský případ, veřejné právo, tedy stát, vztahy mezi lidmi narovnávat nedokáže.